Moja malá princezná

Skvělé turecké sociální drama. Skvělá hudba a kamera a za mě výborný herecký výkon mladé herečky Beren Gökyıldız a její seriálové matky Selin Şekerci. V seriálu se odráží hned několik citlivých témat, které zdaleka nejsou problémem jenom Turecka a zatím jsem neviděla seriál, který by se na to téma tak přímo zaměřoval, v tomhle jsou turecké seriály tak trochu zvláštní, že země trpí takovými neduhy, ale témata jejich kulturní produkce jsou palčivá pro celou moderní západní společnost. Stejně jako Fatmagul (kde, si Buğra Gülsoy zahrál taky a seriál se zabývá znásilněním žen a jejich postavením ve společnosti, které na ně uvalí stigma), tak Kizim odráží problematiku poporodní deprese, sociální zázemí dětí, ekonomické problémy chudší sociální vrstvy a hlavně vztah dcery a otce. Najdete v tom všechny otázky ne však zdaleka všechny odpovědi. Forma je občas trochu předramatizovaná a najdou se tam nějaké nelogické věci, celkově je to ale povedený seriál. (23.11.2022)

Netradiční příběh mezi otcem a jeho dcerou, o které neměl tušení, než se mu objevila u dveří. Rozhodně to není klasická novela, ale seriál zaměřený na rodinu, přátelství a práci s charaktery postav. Hlavní hrdina tu sice má svou love interest, ale ta tady hraje až druhé housle. K seriálu jsem si našla cestu až po několika dílech, ale zápletky se tady hrnuly jedna za druhou po celou dobu, takže se člověk nestihne ani nudit... je fakt, že znovu bych se už asi nepodívala, ne proto, že by to nebylo zajímavé, ale baví mě spíš rom/com než sociální dramata. (21.04.2022)

Jako vždy v Makedonii mne čekal maraton tureckých telenovel s tchýní, tentokrát mne čekaly Горка земја (Bir Zamanlar Çukurova), Мојата ќерка (Kızım), Ангели (Kırgın Çiçekler). V Мојата ќерка mne strašně vysírala pitomá Öykü, jakkoli je její představitelka očividně populární i z jiných kvalitních tureckých produkcí. Eskapády jejího domnělého tatínka a jeho bráchy sice poněkud primitivní, ale někdy celkem úsměvné. Горка земја zase nabídla jakýsi pseudohystorický turecký venkov s velkými statky, služebnictvem a samozřejmě znesvářenými rodinami, které se již staletí nenávidí, i když už neví proč; asi proto, že se jejich otcové navzájem postříleli nebo něco takového. Ангели nás pro změnu zavedly do dětského domova, kde spolu žije pět (pseudo)sester, které se milují až za hrob a navzájem podporují, avšak jen do chvíle, než mezi ně vstoupí nečekané dědictví. No prostě nervy drásající nervák. Všechny telenovely spojují již tradičně "vynikající" herecké výkony a prvotřídní makedonský dabing, kdy celý seriál namluví tři lidé bez jakýchkoli emocí. Takže bratru standard za 80% (08.07.2021)

Několik tureckých seriálů už za sebou mám, nicméně tento považuji za jednoznačně nejlepší, jenž jsem z této destinace shlédl a jeden z nejpovedenějších seriálů celkově. Dokonce mě zaujal natolik, že jsem jej shlédl v rekordním čase pouhých čtyř dnů a nocí téměř bez spánku. V žádném případě se nejedná o kýčovitou telenovelu, jde o čisté sociální drama s mnohými humornými prvky, dojemnými scénami a bohatým dějem se svižným tempem. Vycpávkových scén je tu naprosté minimum, zejména pozdější epizody dramatičnost silně vyostřují. Základní příběh tvoří postupné sbližování otce s právě nalezenou osmiletou dcerou, tudíž je zde kladen veliký důraz na patriarchát. Sice v průběhu seriálu pomalu vzniká i láska mezi zlodějíčkem Demirem a veterinářkou Candan, ale v rámci důležitosti jde o sekundární a poměrně upozaděnou zápletku. Mnohé situace mě hluboce dojaly a nebojím se to přiznat, dokonce i rozbrečely, což se mi u seriálů natočených po roce 2000 takřka nestává. Bavil jsem se nad vynalézavými nápady Demira a Uğura, především v době, kdy byli na útěku a aby mohli tajně navštívit Öykü v dětském domově a bezpečně se pohybovat po Istanbulu, byli nuceni vystřídat několik přestrojení od klaunů přes starce, německé turisty až po ženy. Úsměvné též byly situace, kdy Demir žárlil na pozornost, kterou Öykü věnovala Mertcanovi nebo jak nešikovně se Uğur dvořil učitelce Sevgi. Naopak mě hluboce dojímal nezáviděníhodný osud Öykü, čím vším si musela projít od opuštěním nevlastní tetou přes zastrašování a únos Cemalem a Jiletem a později Ahmetem a Reşatem, manipulaci citově oploštělou matkou alkoholičkou, šikanováním spolužačkou Ilaydou, požár domu až po dočasnou amnézii a opakované kolapsy způsobené Niemann-Pickovou chorobou. Představitelka Öykü, Beren Gökyıldız, podala skvělý herecký výkon, taktéž ostatní herci, scénáristé a další tvůrci. I slovenský dabing je na velmi profesionální úrovni, hlasy na postavy skvěle pasují (český dabing je podstatně horší). Poslední epizody mají klidnější tempo pomalu uzavírající všechny dějové linky. Jediné, co mi v závěru schází, že se Candan nedozvěděla, že to Murat jí na kliniku podstrčil zakázané léky. Pro toto všechno nemohu jinak, než Moji malé princezně udělit zasloužených 5 * a 100%. Za mě první turecký seriál, jenž je na ČSFD plným právem v červených barvách. V mém deníčku naleznete mnou sepsaný článek o tomto seriálovém klenotu ze země půlměsíce. (30.09.2021)

Konečne niečo iné. Väčšina tureckých seriálov je rovnakých a bez nápadu. Tu však nejde o lásku muža a ženy, ktorej okolie bráni, ale o vzťah otca a chorej, práve nájdenej dcéry. Je úžasné sledovať, ako sa vzťah medzi nimi postupne vyvíja. A vidieť Demira trpiaceho po tom, ako ho dcéra v dôsledku choroby nespoznáva, je deprimujúce. V seriáli sa stále niečo deje a milovaný ocko Demir je vám stále viac a viac sympatický.  Oceňujem hlavne šťastný koniec o ktorom som spočiatku pochybovala. Taký krásny vzťah medzi otcom a dcérou sa v seriáli často nevidí. Hlavní protagonisti Demir, Öyku, Candan sú proste úžasní. Príliš veľa superlatívov, no nemôžem inak. Tento seriál ma očaril. (11.09.2022)