Genesis

Jako charakterová studie s melancholickou atmosférou a otráveným jablkem uvnitř je to celkem originální. Připomínka toho, že mladí prožívají intenzivně a věnují víc pozornosti impulzům než důsledkům. Je to vzrušující a za srdce beroucí. Přepíná se mezi třemi vypravěčskými linkami. Posledních dvacet minut drama. Genesis téma dospívání, prvních lásek, jejich počátků i konců uchopuje citlivěji a originálněji než většina konkurence. Lesage se ukazuje jako mistr v zachycení přirozených situací i zručný vypravěč, který nezvyklou konstrukcí svého snímku zachycuje na lidských bytostech to nejprchavější: gesta, pohyby a to, co se ukrývá za nimi. A také společenské souřadnice, v nichž ta gesta, pohyby či promluvy vznikají. Guillaume není žádný výstřední outsider, přesto tento vytáhlý chlapec se zálibou v četbě i třídním šaškování nepředstavuje prototyp sebevědomého teenagera obletovaného děvčaty. Režisér Lesage své hrdiny pozoruje a dlouho trvá, než - náhle, v přesně trefeném okamžiku - naznačí divákům, jaké je mezi protagonisty pouto. Mezitím film ukazuje spoustu neznámých situací ve škole, na diskotékách, v ložnicích. Vždy ale zachycuje víc než prosté všední chvilky. Díky skvělému vedení herců, třeba když Guillaume přešlapuje na večírku, kde všichni tančí. Kamera uprostřed parketu desítky vteřin sleduje jeho tělo, jak se natáčí, chystá se někoho oslovit, ale pak se zase pohybuje dál. Všechna nesmělost světa se tu schovává do pár prostých, váhavých pohybů. Často režisér Lesage mezi řádky nechává rezonovat i velká témata jako sociální rozdíly či hledání sexuální orientace.Hrdinové jsou komplexně vystavění. Využívá k tomu současnou hudbu, která umí podtrhnout křehké chvíle, v nichž se romantika mísí se studem, především v synthpopové baladě Outside od kanadské kapely Tops, jež snímkem zní jako leitmotiv. Jindy soundtrack zdůrazňuje rozjařenost mládí, tančícího na ušpiněný, punkem nasáklý elektropop v podání newyorské dívčí kapely Le Tigre. Vždy jde o pocity, které mají dvě stránky. Lesage umí vybalancovat nevinnost mládí s drsnými tématy, včetně znásilnění. A na závěr jako důkaz, že se objevil nenápadný, ale o to originálnější vypravěč světového filmu, divákům předkládá novou dějovou linii. Zcela opouští původní postavy a slouží jako elegantní dovětek. Místo trhlin ve vztazích, místo prvních bolestivých okamžiků, které na takové trhliny zadělávají, se najednou objevuje dětský svět lidí o několik let mladších, svět táborového ohně, kde se to nejintenzivnější odehrává v mlčenlivých zamilovaných pohledech mezi dívčími a chlapeckými "tábory". Ještě spí v oddělených chatkách. Ale to nezabrání přeskočení jiskry. Které ovšem může trvat věčnost, než zažehne plamen. Jediným nepřítelem je stud, překonávání ostychu, které klidně trvá týdny. Philippe Lesage natočil snímek o tom nejobyčejnějším, o počátcích a koncích lásky. A povedlo se mu zachytit všechny ty věci, které jsou unikavé jako plameny mihotající se uprostřed lesa za zvuků kytar. Romantiku ve veškeré dětské nevinnosti i důležité momenty mezilidských vztahů brzděné společenskými konvencemi. Film Genesis ukazuje, jak obtížné je vyjádřit lásku, i když v cestě nestojí jiné překážky než stud a nesmělost. A tím nabízí naději, že věci mohou být jednoduché, stačí se osmělit. Zároveň - a v tom spočívá největší mistrovství filmu - Lesage ukazuje, že jde o věc nadpozemsky obtížnou. Čímž vzniká bolestivý pandán, vrhající nové světlo na ty vztahy, které už se musí potýkat se složitějšími problémy než jen s prvními nesmělými kroky do dívčího tábora na druhé straně ohniště. Snímek Genesis zkrátka zachycuje krásu i bolest lásky. A je to jeden z nejdojemnějších filmů roku 2018. (11.01.2020) (menej) (viac)