Midsommar

Režisér Ari Aster odhodlane kráča stopami Polanského, Friedkina a Kubricka, v šľapajách predstaviteľov „inteligentného hororu“ založenom na psychologizácii a kinematografických kvalitách (invenčná práca s kamerou). Samotný pojem inteligentný či intelektuálny horor je paradoxný, lebo horor je postavený na čomsi intuitívnom, pudovom a atavistickom, zatiaľ čo intelekt evokuje civilizačnú uhladenosť, poriadok. Apolónsky a dionýzovský princíp sa navzájom vylučujú, resp. sa vzájomne rešpektujú len do určitej miery. Toto je problematika na diplomovku, nie na komentár do čsfd, preto to nebudem rozvádzať, iba poviem, že intelektuálny horor môže byť funkčný len sčasti. Jednoducho nemôžete mať pôžitok z prvotnopospolného chaosu vedúceho k hororovej satisfakcii a intelektuálnu katarziu zároveň. Rosemaryno dieťa či Osvietenie sú vynikajúce filmy, ale nie dobré horory. Žasnete nad skvele odvedeným remeslom a nad dobre budovaným napätím, ale skutočná hororová ejakulácia sa nekoná. Je to obdobné situácii, keď vám niekto povie fenomenálny vtip a vy sa nezasmejete, lebo vedomie, že ste práve počuli čosi geniálne vymyslené je z nejakého dôvodu silnejšie než váš zmysel pre humor. Ari Aster sa psychologizáciou náruživo zaoberá v neúmerne dlhej expozícii, pri presahoch do hrôzy na ňu rezignuje, spreneveruje sa starostlivo budovaným väzbám na logiku a racionálne myslenie. Výsledok je nefungujúci, lebo divák prestáva veriť filmu, v ktorom sa porušuje určitý nastavený princíp. Napr. aj keď sú hrdinovia opakovane konfrontovaní  so znepokojujúcou realitou, zostávajú,  pritom môžu kľudne odísť z nebezpečného miesta, nikto im v tom nebráni. Film dopláca aj na neoriginálnosť námetu - Asterov predchádzajúci počin "Hereditary" bol omnoho lepší i vďaka svojej originalite. (26.06.2023)

Bizarní mindfuck plný nordických kultů, precizně snímající kamery a tenzní atmosféry, která postupně přerůstá do nefalšovaného inferna. Vyobrazení násilí a vražd nevadí, naopak je svěží, neotřele natočené a občas velmi intenzivní za pomoci hudby a zručnosti tvůrců. Zajímavý mix temné vztahovky, odehrávající se výhradně v tmavších interiérech a exteriérech (první polovina), kde si každý najde to svoje na obou protagonistech a přesvícené pastvy pro oči, kde jsou všichni milí, než začnou mordy. Paradoxně zatímco vztahovka má sílu a z temna se má tendenci vymotávat, tak na oko pozitivní, opulentně nasnímané přírodní scenérie divočiny jsou plné světla, ovšem zde platí dvojnásob pořekadlo, že pod svícnem je největší tma. Odvážná filmařina, která tu v takové formě a s tak svojským režijním rukopisem dlouho nebyla. (28.06.2020)

Pokud se vrátím myšlenkami k pár dní staré projekci Slunovratu, vybaví se mi naprostý bizár způsobený fungováním severské komunity slavící slunovrat. Právě to je asi nejvýraznějším aspektem filmu a faktem, proč většina diváků nebude vědět, co si o filmu myslet. Sám jsem měl nějakou dobu problém rozlišit, jestli je ten film divně špatný, nebo zvláštně skvělý. Heh... Nakonec jsem se rozhodl pro druhou variantu. Šílené a nepředvídatelné je to dost, Florence je skvělá a gore povedené. Mrazivý začátek, líbezné hraní na flétničky, skoky důvěry, sexuální rituály a pubické ochlupení ve všem, co vás napadne totiž z hlavy jen tak nedostanu... Nevím, jestli mě zajímá prodloužená verze, ale zážitek to byl zajímavý. (07.08.2019)

Mild spoilers ahead. Ještě teď nemůžu dejchat, velký vnitřní znechucení a totálně divná várka pocitů, která se střídá raketovým tempem, kdy se smějete, brečíte, ste jak sjetý, buší vám srdce ze strachu a chce se vám blejt. A to všechno ve stejnej moment, z čehož ste vnitřně dost zmatený, protože to vaše hlava nezvládá zpracovávat. Fakt díky, ale znova to už vidět nikdy nechci, jinak skočim ze skály na šutr a netrefim se, a kladivem fakt dostat nechci:( P.S.: asi tak nejvěrohodnější zachycení tripu ever. (02.08.2019)

Od úvodní sněžný depky až po závěrečnej slunečnej úsměv jedno velký FUCK OFF metaforickým konvencím / čím větší zvrhlost se stává ze sledovanýho příběhu, tím osvobozenější se stává hlavní hrdinka, o níž je film především / všudypřítomný omamný látky a nafetovanej vizuál nechávají diváka v nejistotě, nakolik jde vlastně o reálnej příběh komuny a nakolik o metaforickej trip (ať už pro diváka nebo pro postavy ve filmu). Ten kontrast je tu nejlepší - SPOILER - protože se dá vážně vyčíst často zmiňovaná metafora rozchodu, kdy se dívka vypořádává se žalem a vědomím nezájmu člověka, kterej jí měl bejt oporou, což končí finálním znovunalezením vlastních kvalit a spálením minulosti (happyend), zatímco příběh filmu jako takovej směřuje ke konvenčnímu "parta vlezla kam neměla a dočkala se hodně bizarní a hodně krutý smrti" (unhappyend). Jo, konvenční to je - nekonvenčním se Slunovrat stává díky brutálnímu kříži svých sdělovacích rovin. Je pomalej, je divnej a pro masovýho diváka nestravitelnej, ale rozhodně je zatraceně chytrej. Bonusový body navíc uhrává kameraman, jehož práce posouvá celý dílo na vyšší kosmickej level. (20.10.2019)