Kokainové pobřeží

Na první pohled se může pozdávat, že jde jen o španělskou variaci na úspěšné americké seriály tematizující obchod s drogami, dle mého je však seriál s podmanivým jménem Fariña mnohem víc než jen slabším (mladším) bratríčkem Narcosu. Pro mě je to svědectví o temné straně mého milovaného španělského autonomního společenství, v němž spatřuji klid, mír a naprosté bezpečí. Jistě, občas se ve Faro de Vigo objeví nějaká zpráva o vraždě či znásilnění, občas se tu nějaký plzeňský pičus chová vůči italským ženám jako totální kokot, občas tu bouřka zabije nějaké domácí zvířectvo a občas se někdo až příliš napije quiemady, ostatně tu není ani tak těžké sehnat trávu (zdravím svého oblíbeného brazilského barbera Igora), ale obecně jde o klidnou venkovskou krajinu plnou malebných zelených kopců, poklidně se pasoucích krav, prostých rybářů a námořníků a poutníků z celého světa. Tento v podstatě ráj na zemi byl pak v 80. letech rájem pašeráků a později i narkotrafikantů, jimž nenápadné prostředí poskytlo výborné krytí pro distribuci marockého hašiše a kolumbijského kokeše do Evropy. Seriál pokrývá právě tato divoká léta, kdy se rybáři rozhodli po nocích přivydělávat a celá oblast se změnila v centrum ilegálního obchodu pod vedením drogových bossů, kteří jsou ve snímku představeni. Toto má dvojí efekt, jednak představuje divoký černý trh s drogami, jednak jej prezentuje v nevinném a mírumilovném prostředí,  v němž lze poznávat typické pobřeží, typické horreos a typickou architekturu severu Španělska, což činí pro znalého diváka zážitek o to silnější. Zde je však nutné upozornit, že informační hodnota (jejíž pochybnost umocňuje umělecká agitka v podobě menší bulvarizace skutečné historie) neospravedlňuje jinak úmorně natočený seriál, občas mající blízko k výplňovým televizním sériím. Z hlediska sledovatelnosti je totiž Fariña más o menos průměrné dílo, kvalitně natočené, s dobrými herci, pojednávající o zajímavém tématu a odehrávající se v zajímavém prostředí, nicméně pro běžné sledování naprosto nevhodné (čemuž pomáhá jak množství podzápletek a postav, tak průměrná délka epizod [něco nad jednu hodinu]). Pokud ovšem divák přehlédne, že tam jde občas více o vztahy, že jde občas o prezentaci naprostých idiotů (los Charlines), či že jde občas o ahistorickou agitku (role žen byla v obchodu s drogami přeci jen o dost menší než seriál prezentuje, největší zapojení měla zřejmě Esther Lago, zatímco pak Pilar Charlín by měla mít dle článků jen charakterem vytvořeným pro seriál), pak v něm lze hledat i velmi zajímavá a nosná témata. Zřejmě nejzajímavější je konflikt mezi sargentem Daríem a Sitem Miñancem (tedy galicijským Escobarem), kteří jsou oba napsáni, aby jim člověk do určité míry fandil. Považuji za úspěch, pokud je divák zainteresovaný jak do vítězství ze strany policistů, tak ze strany pašeráků. Daríovu charakteru pomáhá jak spravedlnost na jeho straně, tak jeho zainteresovanost do celého vyšetřování, neboť jde o osamělého muže s těžce vyléčitelnou nemocí, který nemá co ztratit. Sitovi kromě mladické dravosti pomáhá zřejmě i to, že je hrán Javierem Reyem, jehož znám jako dobrého herce z filmů jako Origenes Secretos nebo KIKI: El amor se hace, a do něhož se má divák potenciálně zamilovat (a pak jej nenávidět) podobně jako se do něj zamilovala (a pak k němu měla odměřený vztah) Camila. S ním se pojí i určité principy, neboť jak je v seriálu několikrát zopakováno, no quiere convertir Galicia en puta Sicilia, a jak říká na konci, nikdy nikoho (přímo) nezabil, čímž se liší od Kolumbijců, s nimiž jsou v seriálu galicijští pašeráci několikrát srovnáváni jako ti civilizovaní oproti brutalitě a bezcitnosti jihoamerických kartelů. Pokud se bavíme o principech, v tomto mě zaujal i původní vůdce pašeráckých klanů, Terito (Vincente Otero Pérez), o němž se v tisku mluví jako o pašerákovi ze staré školy, neboť (dle všeho) odmítal pašovat drogy a zůstal věrný oleji a tabáku - což jej zřejmě zachránilo od vězení. Je také nutno říct, že ačkoliv je sledování série zdlouhavé, tak se cesta až k poslednímu dílu vyplatí, neboť následuje soudní vyúčtování s pašeráky, což je po tolika minutách zločinů a galicijských vulgarit poměrně uspokojivé zadostiučinění, při kterém jsem litoval, jak málo zatím vidím do španělského právního systému. Skrze to také řadím poslední epizody k těm nejlepším, neboť se v nich (asi konečně) začalo něco pořádného dít. Zároveň je dílo doprovázeno poměrně svérázným hudebním doprovodem, který výrazně začleňuje muziku galicijských gaiteros s moderní popovou a punkovou scénou, s tematickými písněmi jako España se droga nebo Galicia, sitio distinto. Mně samotnému pak imponovalo občasně užívané galicijské lexikum, především tedy ve slovech jako carallo nebo meu pai. Hádám, že toto by mohli kvitovat i lusitanisti. Pro obyčejné sledování bych seriál nedoporučil, ale pokud se chce někdo poněkud beletristickou metodou dozvědět něco o kriminální straně Galicie, o trhu s kokainem a o tom, kde očividně začala Markéta Vaňková dostávat zásoby, tak je pro něj seriál jako stvořený. (16.02.2024) (menej) (viac)