Chvilky

Anežka mně byla v mnoha ohledech velmi blízká. Ano, jedná se tady o mnoho situací, které jsou běžné, ale mě zaujala samotná Anežka, která představuje mnoho mladých lidí v dnešní době. Jak je těžké soucítit s někým, kdo už téměř nežije nebo kdo je jako její babička, jen tu trpělivost jakou měla, bylo obdivuhodné. Jak je těžké vcítit se do matky, která trpí silnými depresemi a jak se sama potýká se svým vlastním já, které chce žít, milovat a být milován. Ne jen poslouchat a dělat věci, které se holt musí, například pomáhat tátovi s dřívím. Zvednout se ze země a jen tak si chvilku snít a zapomenout na trable je někdy sakra těžký. Anežko, držím Ti všechny palce a pocit štěstí se určitě někdy dostaví. (02.05.2019)

ZA JÍDLO PŘED OBĚDEM NIC NECHCI. Civilní klubový film a trochu repetitivní vztahovka, v níž s hlavní hrdinkou nikdo nemluví, jen vede monology a tím pádem to vypadá, že na ní nikomu nezáleží. Je to přemýšlivé a pomalé, ale také zajímavé. Nepouštějte se prosím do sféry věštění (protože do každé lidské činnosti, která má být kvalitní, musíte vložit veškerou energii), radši se snažte ten film vnímat a trochu mu vyjít vstříc. Až na poněkud kvapný konec (hrdinka má být nad věcí?) jsem relativně spokojen. 70%. (26.11.2020)

Každý kdo od filmu očekává pouze příběh a vedení z bodu A do bodu B, může být zklámán a podle hodnocení to i tak vypadá. Já ovšem jsem fanoušek absolutní tvůrčí svobody a přístupu k filmu a čím víc přemýšlím o tomto dílku od Beaty, tím víc jdu z hodnocením nahoru. Vše je soutředěno na hlavní hrdinku a kličem k silnýmu filmovýmu zažítku jsou dialogy a osoby, které se kolem Anežky vyskytují, to celý jsem pak zpátky dal do Anežky a vyšel mě scéristicky velmi silný film ve kterém herecký zcela vládne Jenovéfa a vládne na jedničku. Další milé setkání s rámci festivalu 3kino s režisérkou a Jénovéfou. Přesně to mě v ČR chybí interakce s tvůrci, je to zvláštní vzájemně od sebe chceme slyšet názory, ale krom VIP projekcí pro sponzory je strašně málo možností ( i v USA je jích x krát víc ) se s tvůrci potkat a dát řeč, proto si velmi vážím, že přesně tohle mě 3 kino umožňuje, protože člověku to umožní vidět film z tvůrčího úhlu pohledu a formulovat si vlastní pocity z filmu. Beata s Jenovéfou jsou neskutečně sympatický, milý a zábavný ženský a moc jim přeju, aby měli s filmem úspěch. (04.11.2018)

Děkuji tvůrcům festivalu 3Kino za zpestření předpremiéry tohoto filmu v podobě pěkné diskuze po filmu s Jenovéfou Bokovou a Beatou Pokornou. Škoda, že takových diskuzí tu není víc a český divák na ně není tolik zvyklý. Hodně věcí mi to ohledně filmu vysvětlilo a donutilo mě to nad ním víc zapřemýšlet. Technicky film není vůbec špatně zvládnutý. Jenovéfa nejenom, že předvedla naprosto bombastický, na české poměry, neobvykle depresivní výkon, ale ještě k tomu ukázala, jak fajnový člověk je. Stejně tak i Beata, která se o filmu velice pěkně rozpovídala. Škoda ale, že příběh otvírá psychologickou schránku Jenovéfy postavy, ale tak nějak nehledá odpovědi. S divákem v podstatě nediskutuje. Jen poukazuje a to mě v závěrečném kontextu filmu trošku mrzelo. Dialogy tu ale místy byly vysloveně skvělé a rozesmály tam, kde to dovede opravdu snad jen český film. Po ironické stránce jsme fakt mistři humoru. U hodnocení jsem tedy hodně přemýšlel nad třemi a čtyřmi hvězdami. Závěr mě ale utvrdil v tom, že mi to duševní prozření tak nějak nestačí a skončil jsem u hodně pěkných třech hvězd. Celkově se ale spolu s diskuzí jednal o moc hezký zážitek, kterých bych do budoucna s tvůrci zažil víc. Není totiž nic lepšího, než když si na tvůrce uděláte obrázek přímo během diskuze, než z plátku pochybných časopisů a novin. A to mi u našeho českého filmu trošku chybí… (08.11.2018)

Nečekal bych, že od scenáristky děsivého Andílka na nervy se dočkáme něčeho takového. Jenže Parkanová ve své režijní prvotině předkládá velmi civilní a přitom psychologicky smysluplný portrét mladé dívky. Obsazení Bokové se vzhledem k její společenské angažovanosti a roli jedné ze zástupkyň generace mileniálů jeví jako výborný tah. Vizuálně jsou Chvilky dost obyčejné, na tom by chtělo v další tvorbě zapracovat, ale výpověď o vnitřním rozpoložení jedné dívky, jež je odmala udusávána svým okolím, je velmi věrohodná a leckdo se v ní pozná. Až vám budou rodiče zase říkat, že vědí, co je pro vás nejlepší, vzpomenete si. Velmi sypatický debut. (01.07.2018)

Takových zpestření bych si v české kinematografii přála víc. Civilní, smutně vtipný film, který stojí na dialozích a osobnosti hlavní hrdinky. Jenovéfa mi byla sympatická vždycky. Baví mě, jak je svá, jak skvěle z jejích úst zní ironie a taky jak je "normální". Jo, malinko mi chybí zakončení, ale na druhou stranu si cením toho, že nám jednou někdo neradí, jak máme žít. 3,5* (01.09.2021)

Vidím, že režisérka natočila před pěti lety studentský film se stejným jménem, tak se pouštím do sféry dedukcí a tipuju, že tenhle scénář od té doby pilovala, každé slovo vyvážila zlatem, a vložila do toho veškerou energii. Což může být dobře, ale tady není - tomu filmu chybí nějaký plynulost a přesvědčivost, každé slovo čpí záměrem. Jako příklad jde uvést, že dcera s psychicky narušenou mámou je překvapená, když po ní máma chce, aby si ruce utřela do konkrétního ručníku, ačkoliv jde zjevně o její zvyk. Jde o jasnou ukázku toho, že svět filmu neexistoval před jeho začátkem a postavy nemají žádnou paměť. U filmu, který by zjevně chtěl být tak moc intimní a ze života, to je problém. Místy jsem se nahlas smál lopotné snaze dialogů obsáhnout toho tolik najednou a brutálně mlátit diváka do hlavy jemnými nuancemi a dvojsmysly, aniž by fungovala elementární logika. Je to přemyšlené a nedomyšlené zároveň. A navrch to nemá bohužel sebemenší cit na to, jak lidi mluví (když začne kamioňák náhodně přepínat mezi dlaždičskou mluvou a improvizovanou poezií, je to fakt wtf), aniž by z tohohle zcizení něco vytěžil. Celou dobu se to pohybuje v jakémsi limbu ne dost silné tragédie a ne dost přesvědčivého dramatu. (11.01.2019)

"To nejsou vztahy, to jsou jen chemické procesy." Hláška za hláškou. Charaktery a repliky dokonale odpozorované ze života a mistrně přetransformované do filmu. Český film roku 2018. --- MOJE RECENZE viz ext. recenze. (02.01.2019)

„Tak co? Je to tady hezčí, ne?“ - „No…ani moc ne.“ - „Tak paráda.“ Už u rozmluv vnučky s babičkou jsem vytušil, že by mě film mohl bavit. Ačkoliv každá Anežčina interakce s (nejen) rodinnými příslušníky je důležitá, aby si divák mohl složit jako puzzle obrázek její osobnosti a odhadovat, kdo se na ní jak podepsal. Zároveň začne chápat její uzavřenost, odtažitost a odsekávání. Je to důležité i proto, aby pak divák přežil pasáž u psycholožky, kdy má chuť zakřičet na Anežku, ať už konečně promluví. Ale krom tohoto „sezení“ ty situace moc nevyznívají jako vycucané z prstů, spoustou z nich jste si mohli projít (či teprve projdete) i vy sami. A příliš srandy si tu člověk dle očekávání neužije, občasný humor vyplývá jen z jisté hořkosti (i když u nesnesitelného „mravenečka“ jsem se začal smát nahlas). Každopádně už chápu toho Lva pro Bokovou, ta je největším kladem filmu. I díky ní to budou solidní 4*. „S váma je taky zábava.“ - „S náma už není zábava, to já moc dobře vím, nemůžeš si myslet, že s náma bude zábava, když sme voba s dědou skoro mrtví.“ (28.04.2019)

Sedm krátkých epizod z boje o poklad Anežky české, před kterými proběhlo minimálně 93 podobných umořujících nic.. Parkanová tu nelehkost vymezování hranic lidské integrity podává až s děsivou přirozeností, škoda jen, že se tomu ke konci zkrátí dech a přibude nehodící se nabídka „nadhledu“. Mužské pokolení to zase jednou schytalo. Jediný chvályhodný počin asi byla jen dědova suchá plína.. (02.09.2022)

Po počátečním ošívání se mě tenhle film pohltil přesně tak, jak chtěl a měl, veškerou svou nepříjemností, až fyzickou naléhavostí, kterou předvádí a nechává pocítit. Skvělý formát, který jednoznačně funguje, nemůže nefungovat. **** Divák má, musí mít, protože to zná z vlastního života či okolí, což samo je na tíživosti mechanicky přidávající vědomí, neodbytný pocit prožívané kumulace, zahlcení, dušení, stupňování tlaku, repetitivnosti - ač přitom reálně jde ve filmu jen o jednoduché řetězení stále nových situací, o sled neopakujících se etud, názorných příkladů, kdy s Anežkou prožijeme typické setkání s každým z lidí v jejím životě právě a pouze jedinkrát. (S babičkou ji vidíme dvakrát, ale podruhé jen proto, že setkání s dědečkem se bez babiččiny asistence neobejde.) **** Film nás repetitivnosti vlastně milosrdně ušetří - o to horší to je. Únava pochází z naší zkušenosti se stejným fenoménem, víme tak dobře, co Anežka prožívá, do čeho se nechává vtahovat a jak a proč ty nešťastné mechanismy fungují - a je to o to těžší, že ona je nezkušená, že se nebrání, ještě to chtě nechtě živí a v nás poučenějších se všechno kroutí, protože my už víme, známe abecedu duševní hygieny a zlaté pravidlo, že topícímu se nepomůžeme, budeme-li se topit s ním, necháme-li se od něj stahovat pod hladinu, nevzepřeme-li se i silou, abychom se mohli nadechnout. **** Životní situace jsou tu přesně odpozorované a minimalisticky odprezentované se vší svou tíživostí, malostí, zasmyčkovaností, absurditou nefunkčních argumentů, malicherných výčitek, míjení či zakrývání podstaty, omezeností rozhledu, zdánlivou bezvýchodností - a právě v té lapidární, lékárnické formě podání nejmenšího možného množství jedu, na němž lze sledovat jeho destruktivnost, se skrývá síla snímku - v tom, jak zkušeně pojednává o pastech pro nezkušené. **** Za těžiště celého odprezentovaného řetězu situací, který po vypnutí kamery, víme, bude prostě pokračovat dál, dál za obzor, dál, než Anežka i z už trochu vyvýšeného stanoviště právě vidí, dokud - a pokud - ho sama aktivně nepřetrhne, k čemuž bude potřebovat ještě větší rozhled, pochopit nápovědu a vystoupat ještě výš, nebo dokud se pod tím tlakem pasivně nezhroutí a nenechá semlít jako jiní - lze považovat scénu u nedůvěryhodné psychoterapeutky, kde ze sebe (pochopitelně) nedostane ani slovo, ale nutně si musí uvědomit dědičné dispozice v ženské linii a porovnat se na životní ose s maminkou i babičkou. **** Rukopisem i silou vyznění - v odstupu i v účasti zároveň - to připomíná nejlepší rané věci Kelly Reichardt (Old Joy, Wendy a Lucy). **** Jenovéfa Boková byla pro tuhle roli vybrána jako dokonalý fyziognomický typ, pokud to pro ni nebylo přímo napsáno. Což zároveň znamená, že zůstávám zvědavá, jestli pod dobrým režisérem bude schopná hrát suverénně i úplně odlišné typy postav, nebo zda se jí film pouze trefil do osobního charakteru (stejně jako pozdější Bláhovcův Karel, já a ty). *~ (18.05.2019)

Jenovéfa velmi dobrá, zbytek poměrně rozpačitý. Místy zajímavá zpověď současného mladého života se všemi jeho pochybnostmi a traumaty. Jenže.. naše hrdinka se nejprve setkává s babičkou, která ji připomene její nedostatky, s otcem, který s podrýváním sebevědomí prakticky pokračuje, matkou, která kromě kritiky přidá i kus vlastních démonů.. a tak pokračujeme dál. S každým strávíme nějakou chvíli, u každého částečně pochopíme, jaký je naše hrdinka asi člověk, respektive jak ji vidí její okolí plné uštěpačných poznámek a jak ji vnímáme my, diváci. A jak s tím vším tahle křehká duše (ne)bojuje. Vzájemné dialogy a situace jsou solidně odpozorované a přirozeně zahrané. Jenže chybí mi další krok. Cesta ven schází. Jen tichý a odevzdaný souhlas. To, že dcerka/vnučka mnohdy jízlivě zareaguje, nepředstavuje žádný výbuch. A ten jsem čekal. Prostě něco, co mě mělo emočně uspokojit. Ve výsledku jen nedochucený portrét mladé ženy. Dvě až tři hvězdy!! (21.05.2019)

Tak tohle byla komprimovaná deprese. (09.11.2020)

„Nejsem nemocná, jen trochu jiná.“ Jak to uchopit.. jak se s tím poprat.. jak z toho ven? To si přiznejme.. je to těžké, velmi těžké! A hlavně.. to si musí každý vybojovat sám.. tím je to těžší. A jestli jsem si u „Chvilek“ našla ty svoje dveře? Ano. Můžu udělat ten první krok... Jsem nesmělá, ale léčím se. (09.11.2020)

Niektorých ľudí zaráža, že dej nedošiel k žiadnemu záveru... Niektorí ľudia nemajú pochopenie pre osobnosť hlavnej hrdinky... Ja teda mám pochopenie pre všetko a pre všetkých, hlavne pre Anežku. Je divné, že ani dlhotrvajúca koronakríza u niektorých ľudí nedokáže vzbudiť porozumenie s psychickými problémami druhých. (09.11.2020)

Ty bláho, tak tyhle "Chvilky" už bych asi další chvilku sledovat nedokázal bez toho, aniž bych si pak šel hodit provaz. A přitom je to vlastně tak krásnej a všeříkající film! Je totiž vážně umění nalepit na sebe dramatické a legrační momenty tak, aby udávaly rytmus silně melancholickému snímku. Velká láska tohlecto, a zdaleka nejen díky Jenovéfě! [Netflix] (06.01.2021)

Veľmi citlivá sonda do dievčenskej/ženskej duše. Boková to ťahá neuveriteľne hore a rastie z nej parádna herečka. (02.07.2018)

Skvělá J.B. nezachrání vyprazdnenou duši single holky jednadvacátého století. Nudný příběh plný bezbřehé tuposti a nudy.. (29.04.2019)

Dost dobrá psychologická sonda s neskutečně skvělou Jenovéfou Bokovou vedle které je celý ostatní cast tak trochu zostuzen . Vizuálně rozhodně nic světoborného, scénář se silným tématem ale vizuální suchost dostatečně vynahrazuje a především se ve filmu zvládá prodat skutečné emoce. Fakt dost dobrý (23.09.2020)

Pomerne depresívne. Tie jednotlivé situácie ohľadom hlavnej hrdinky-trpiteľky boli celkom zaujímavé. Miestami som ale mal pocit, ako keby neboli prirodzené, tak umelo hrané. Občas som sa tiež pozastavil nad jednaním Anežky, najmä v súvislosti s jej chorou matkou - dosť nelogické jednanie. To mi však aspoň potvrdilo tú umelinu. Avšak ako celok to svoj efekt malo, pričom sa na to nepozeralo ľahko - slušne vybudovaná atmosféra. V porovnaní s tým čo sa tu točí je to určite nadpriemer. 70/100 (23.12.2020)