Králiček Jojo

Taika Waititi natočil svůj nejlepší film a stylem má hodně blízko k Tarantinovi. Velmi originálně zpracovaná válečná Satira se silným příběhem. vkusným humorem, poutavými dialogy, skvělými hereckými výkony ( Scarlett Johannson na oscara, ale potěší i Sam Rokwell, Taika Waititi v roli Hitlera či malý šikovný Roman Griffin Davis. Největšími highlighty je úvodní tréning mladých Nácků, návštěva Gestapa či samotné finále. Film několikrát dokáže překvapit, drží si slušné tempo a humor občas vystřídá studená sprcha. Zástup dětí v kině mi přišlo mimo. 8/10. (05.01.2020)

Se zavřenýma očima nakonec zaokrohluju na čtyři, ale nebudu se tajit tím, že pro mě bylo zklamáním, když film velmi rychle opustí tábor Hitlerjugend a soustředí se jen na již provařené téma ukrývání židů. V čem je film opravdu dobrý, je kombinace nadsázky, lehkého, inteligentního humoru a reálného poselství uvnitř. Nevidím v tom otravný patos, ani násilné emoce, to jádro je ryzí, nicméně kromě samotného jádra už toho mnoho navíc není... 7/10 (09.03.2020)

Na prekvapenie film lepšie funguje v dramatickej rovine, než v komediálnej. Spočiatku sa síce na Hitlerovi, fanatických deťoch a bláznivej židovskej dehumanizácii pobavíte, ale neskôr sa do popredia dostáva vzťah Joja s matkou a Joja s Elsou. Možno menej zábavné, ako som čakal, ale skutočne príjemné a ľudské. P.S. Scartlett Johansson a Sam Rockwell boli super, Thomasin McKenzie veľmi sympatická. P.S.S. FO Hitler! (04.01.2020)

Filmy Taiky Waititiho rozhodně netrpí přemyšleností, což nemyslím ve zlém. Prostě to všechno na člověka háže a co se chytne, to se chytne - a protože to je vtipný a inteligentní tvůrce, tak se vždycky najde dost toho, co se opravdu chytne. Paradoxně právě díky tomu, co se nechytne, působí pak jeho věci tím bezprostředněji a opravdověji - jejich chyby a ne stoprocentní trefy do černého z nich dělají dýchající organismy. Jenže v případě Jojo Rabbita se Waititi pustil na extrémně tenký led, satira tohohle druhu může skončit nejen trapně, ale rovnou neeticky, nezodpovědně a možná i žalovatelně, což si všichni v týmu až moc uvědomují. Je jasné, že nad tímhle scénářem si lámaly hlavu nejspíš desítky lidí pověřených studiem, aby nehrozila žádná nezvládnutelná kontroverze - a to je první krok směřující proti Waititiho silným stránkám. Ten film si na sebe dává moc velký pozor a opakovaně se ujišťuje, aby nemohl být vykládán nevhodně - a na to Waititiho hyperaktivní duch není připravený. Takže tu je sice řada velmi vtipných gagů, bravurní vedení herců (vyzdvihnout se určitě musí perfektní Roman Griffin Davis, ten kluk je obrovský talent) a několik silných okamžiků, ona energie mířící k emocionální katarzi, jakou nabízel Hon na pačlověky, tu ale nedosahuje plné míry. Že poselství je jednoduché, by nevadilo, kdyby bylo emocionálně silné - což bohužel není. Předně proto, že k ničemu jinému film směřovat nemůže ani nesmí. Nedivím se, že pak na někoho bude působit zbytečně - jako že říká něco zcela očividného. A taky mechanicky, epizodicky a tonálně nevyrovnaně - protože takový je, protože každá jedna scéna byla opakovaně ošetřována a pilována, aby se nevymkla, až celek ztratil jasnou linku a vyrovnanost. Výsledek je pro mě pořád dost dobrý i v rámci těchto limitací. Dalo by se to pak ještě posunout na další rovinu a ptát se, proč toto téma vůbec zpracovávat prostřednictvím humoru, když pointa na něm nijak nezávisí a všechny dějové oblouky a smysl jsou zcela vážné. Humor je do tohohle filmu vložený, aniž by k něčemu dalšímu sloužil - dá se asi bavit o nějaké absurditě, ale ta by nakonec byla i v dramatu. Tady jsem ale ochotný přistoupit na vysvětlení, že tu je humor, protože Waititi je komik a chce ho tu mít. Jojo Rabbit je další film v řadě, ke kterému píšu komentář, který vyznívá poměrně negativně i přes vysoké hodnocení - poslední dobou se holt pro mě vyrojilo víc filmů, u kterých se potvrzuje, že aby byl film hodně dobrý, nemusí být dokonalý. Jojo je silný ve svých okamžicích a ztrácí jako celek. Ale i to se dá. 70 % (30.12.2019)

Jako by Wes Anderson natočil prequel Už je tady zas a scénář mu napsal Roberto Benigni...vyznívá to jako pohádka, ale v podstatě jde o komplexní pohled na dění v Třetí říši, jen silně zakódovaný, neboť je přefiltrován rastrem desetiletého kluka - státní propaganda cílená na všechny kategorie, tedy i malé děti, plošné vymývání mozků, jak ho známe i z dob komunistické totality od nás (pionýr coby Hitlerjugend) hypertrofovaný kult osobnosti (tady silně karikovaný postavou Führera ztvárněnou samým režisérem), instituciolizované násilí, popravy ve veřejném prostoru, nacionalismus, antisemitismus... Taika Waitiki se na filmy zobrazující svět vnímaný dětskýma očima specializuje, je to vždy část světa či etapa historie nehostinná a nepřátelská, proto ji Waitiki zlidšťuje humorem a ironií...jeho druh obvykle velmi černého humoru navazuje na francouzké crazy kostýmní komedie z druhé světové, nejvíc asi upomíná ke kultovnímu seriálu Haló haló... (06.02.2020)