3 tváre

S tímhle filmem jsme se naprosto minuli. Několikrát omílané poselství, že v Íránu není pro ženu lehké být sama sebou a vzepřít se rodině a okolí, brzy omrzí a v jiných ohledech je tento snímek tak myšlenkově a emocionálně prázdný, až to bolí. A urputně sáhodlouhé promluvy postav třeba o tom, jak býk se zlatýma koulema je vzácné plemeno, nebo jak sušená obřízka otevře člověku lepší budoucnost, mě opravdu k intelektuálnímu uspokojení nedovedly. Mučivě dlouhé záběry, jak někdo někam jde po pěšině či silnici, se střídají se scénami s uřvanými a nesympatickými postavami. Nudilo mě to, otravovalo a nechalo naprosto chladným. [KVIFF 2018] (08.07.2018)

Střet starý jako lidská civilizace sama: starý model života vs. ten nový. Navzdory 21.století tento boj v některých kulturách probíhá bez rukaviček. Zde konkrétně z obou stran, protože mládí už si nechce nechat věčně diktovat pravidla archaického života, a tak občas používá tvrdé prostředky. Děj je zasazený v malé izolované vesnici vysoko v horách na íránských hranicích s Ázerbájdžánem. Dobrý příběh, který vás drží přilepené na plátně. (02.07.2018)

Jafar Pahani ve svém nejnovějším filmu předkládá smutnou zprávu o stavu svobod jednotlivce v Íránu. Právo umělce na volnou tvorbu, právo dívky zvolit si povolání či respekt k ženským umělkyním jsou v Evropy troufám si tvrdit dávno vyřešenými tématy, avšak v prostředí mnoha islámských zemí zdaleka ne. Pahani netlačí na pilu, neagituje, a o to jeho poselství naléhavěji promlouvá. Osobně mě fascinoval zřejmý rozdíl ve zvycích a mentalitě mezi Teheránem a íránsko-azerbajdžánským pomezím, kde se film odehrává. A ještě mnohem mnohem dále je to do Evropy. Tři hvězdičky. (30.06.2018)

Jafar Panahi, k domácímu vězení nucený režisér snímku Taxi Teherán, opět dokázal natočit chytrý a nesmírně působivý film, jemně a přitom rázně kriticky reflektující poměry v současném Íránu, pouze ze svého automobilu a za minimálních prostředků. Tentokrát se v něm v roli sama sebe a za doprovodu populární herečky Behnaz Jafari vydává po vesnicích nalézt pravdu ohledně údajně zasebevražděné mladé dívky. Je to skvěle napsané i zahrané a strhující, přestože se pointa dá snadno odhadnout předem. Důležitější je navíc v tomhle případě ona cesta za tou pointou. Gratuluji a přeji mnoho nasolených předkožek. (01.07.2018)

Na filmech Jafara Panahiho se mi opakovaně líbí ta obyčejnost, jež se jeho tvorbou i stylem táhne a na níž stojí výpověď, stejně tak silná atmosféra umocňovaná autentičností prostředí, záběrů a účinkujících. Zde se velká část děje opírá o hledání „ztracené dcery“ a pokud ji konečně hlavní postavy najdou, stane se to jakoby náhodou, až její opětovný vstup do děje zapůsobí jako rušivý prvek během cestování po horských stezkách a zástávkách u různých obyvatel. Přestože v centru pozornosti stojí slavný režisér a populární herečka, příběh se rovněž odvíjí od všedních starostí, v níž silně figuruje v mezilidské i celospolečenské rovině motiv jistého omezení. Reflexe politického režimu v íránské společnosti mě u Pananiho nepřekvapila, jako spíše netradiční paralela k omezování v rámci rodičovského vztahu. Kromě příběhu potenciální studentky herectví, u níž přísné konání matky částečně vychází již z postavení žen v Íránu, je malou zneklidňující perličkou scéna s telefonátem, kdy i proslulý režisér po víc než 20ti letech úspěšné a oceňované tvorby je v nevhodnou chvíli kontaktovaný ustaranou matkou, jíž musí přes telefon hlásit své plány a činnost. Z trojice doposud posledních Panahiho filmů ve stejném stylu (Taxi Teherán, Tři tváře a Medvědi tu nejsou) mi sice tento přijde nejslabší, stále si však udržuje vysokou zajímavost, včetně Panahiho přirozeného proplouvání mezi depresí, radostí a mystifikací se sdělováním různých zkušeností a zážitků ze života běžného i filmařského. [75%] (14.08.2023)