Sumurun

Děj Sumurun je situovaný do exotického Bagdádu a splétá dva milostné příběhy, z nichž ani jeden neskýtá příslib příliš dobrého konce. Favoritka šejkova harému zamilovaná do mladého obchodníka s látkami má stejnou šanci na završení citového vytržení jako hrbáč, principál a šašek potulné divadelní skupiny, stravovaný láskou k přelétavé a muži obletované tanečnici. V období německé tvorby tvořil Lubitsch kromě žánru grotesky, v níž začínal jako komik etnicky vyhraněného židovského typu a teprve posléze se přesunul výhradně do pozice režiséra/scénáristy, také epicky pojatá historická dramata jako Carmen (1918), Madame Dubarry (1919) a Anna Boleynová (1920), která z něj učinila mezinárodně uznávaného filmového tvůrce. K nim lze volně řadit i tzv. filmy „orientální", představované tituly Muž beze jména (Die Augen der Mumie Ma, 1918), Žena faraónova (Das Weib des Pharao, 1922) a samozřejmě Sumurun. Především jejich velkolepá výprava a přítomnost davových scén vynesly Lubitschovi mistrovské renomé a notně napomohly vyvést německý film z poválečné izolace, zvláště díky úspěšnému uvedení v Americe. Podnět ke zfilmování Sumurun byl prozaický. V poraženém Německu se finanční hotovost stávala velkou vzácností i pro jinak obchodně pohotového Lubitschova producenta Paula Davidsona. Sumurun se nabízela levně včetně kostýmů, rekvizit a kulis, které Reinhardt filmařům ochotně přenechal. Navíc Lubitsch s Polou Negriovou v jeho divadelní inscenaci také už vystupovali. Pro Sumurun je příznačná, snad až příliš, žánrová nejednotnost. Svým vyzněním směřuje k vypjatému melodramatu, nicméně rezonuje i čistě tragickými momenty, jakož i komediálními tóny. Již zde je patrné Lubitschovo přesvědčení o neoddělitelnosti smutku a veselí. Po slavnostní premiéře znělo prestižním kinem UFA-Palast Am Zoo nadšené: Lubitsch! Lubitsch! On sám byl se sebou ovšem hluboce nespokojen a navždy se zapřísáhl, že už nikdy jako herec nevystoupí, i když herectví bylo jeho nejpůvodnější životní touhou. - Věroslav Hába (Letní filmová škola)