Z hříček o královnách

Zdá se, že už i já sama začínám být postarší. Oldřich Daněk se ve svém dalším "královském" útržku, komorním, ironicky laděném příběhu o síle intriky, diplomatickém jednání a ovládání zaměřuje na okamžik, kdy je anglická královna postavena před rozhodnutí podepsat rozsudek smrti nad svým bývalým milencem. Essex je postavou, o níž se nejvíce jedná i mluví, aniž by se vůbec ukázala. I jeho zprostředkovaná tragédie vzestupu a pádu v sobě nese hlavní téma prosazování moci násilím. Autoritativní a inteligentní Alžběta Jany Štěpánkové je lovec, který dorazí to, co mu jeho psi nadeženou. Všichni zúčastnění z královniny smečky psů – Raleigh (Petr Kostka), Bacon (František Němec) a Cecil (Ondřej Vetchý) – právě skončeným soudem získali život, a přesto jim stále visí na vlásku, ostatně i na vlásku života královny. Obratný chytrý dialog plný sarkasmu a bonmotů spolu s královninými skvělými monology hýří hereckou příležitostí, kterou všichni jmenovaní beze zbytku využili. Přestože Daňkova inscenace chvílemi připomíná spíše strohou rozhlasovou hru, její síla spočívá právě v oné chladné a strnulé atmosféře, která tehdy obcházela celým Londýnem. (25.07.2011)

Prozaik, dramatik a scénárista Oldřich Daněk si v celé své tvorbě libuje v rozvíjení historického detailu. Na základě spolehlivých faktografických znalostí a důkladné poučenosti v reáliích rozvíjí uměleckou fantazii nad různými klíčovými momenty dějin, a ne nepodoben starému Scribovi, připisuje přitom významnou roli shodě náhod. Takové vlastnosti má i jeho římský útržek z úspěšného televizního cyklu o královnách, kterému tentokrát vévodí skvělé herecké výkony mladinké Terezy Brodské a zkušeného Luďka Munzara v roli obávaného velitele loďstva. Jaká doba, takoví lidé. (29.07.2011)

Co to bylo za chlapa, co šel odtud? – Kněžna Jelizaveta Nikolajevna Nižnina. – Ta má teda ránu! Byla-li někdy nějaká země plná absudit a podivenství, pak se celkem bezpečně jednalo o širou matičku Rus. Bez výjimky nás o tom ostatně přesvědčuje další Daňkův útržek, jež se tentokrát zaměřuje na aklimatizaci budoucí carevny Kateřiny II. Veliké. Ta z podivu nevychází po celou dobu nepřetržitých návštěv, které tak elegantním a roztomilým způsobem končí na bočním schodišti neexistujícího kněžnina pokoje a kde klíčovou roli hraje sklenice na stole. Do excelentního hereckého koncertu se tu, jak jsme již zvyklí, spojují jednotlivá mistrovská unisona Zuzany Bydžovské, Jaromíra Hanzlíka, Václava Postráneckého, Vladimíra Brabce, Jiřího Štěpničky a dalších, kteří své role pojali s pověstnou gogolovskou nadsázkou. Dějiny mohou být někdy i fraška. (26.08.2011)

Koupím vám tři papoušky. Máte tam u sebe nahoře smutno. Papoušci jsou barevní a veselí. – Papoušci řvou a smrdí. To už raději sejdu k vám dolů. Sama jste papoušek. – Ale já nejsem tak barevná, podívejte. Ale beru to jako hrdý titul. Každému se budu představovat: Jsem papoušek krále Ludvíka XV. Versailleský útržek je ve své podstatě jedním z největších paradoxů nejen francouzských dějin. Pod maskou dětinského vzdoru tehdy ještě velice mladinké a nezkušené budoucí královny Marie Antoinetty se skrývá hrozící evropský konflikt, který je možné zažehnat pouhým bezvýznamným oslovením královy "tajné" milenky Madam DuBarry. Situace je vážná, nikoli však zoufalá. Vtipné dialogy padají i tentokrát a je radost sledovat výtečné herecké kreace Ivany Chýlkové, Jiřího Bartošky a Bronislava Poloczka, méně už Hany Ševčíkové, která se sem opravdu příliš nehodí. Trefná metafora s kartami a Rakouskem bez trumfu. (25.08.2011)

Být třicet let korunní princeznou znudí, kníže. A navíc následník se narodí jako kripl. To se vám nezdá být neúspěch? Ve srovnání se svými předchůdkyněmi z volného cyklu o královnách měla Jiřina Bohdalová v pruském útržku snad nejtěžší úlohu. Její hrdinka, císařovna Viktorie, patří k postavám téměř neznámým – roli věčné korunní princezny hrála dlouhá desetiletí a vlastně nestačila ani vstoupit do dějin. Mimo to ji Daňkův útržek zastihl ve věku, kdy – hnána mocenskou posedlostí stihnout alespoň vlastní korunovaci, třeba u manželova smrtelného lože – musí spíše než na své ženství sázet na intelekt. Náhlé emoce jsou této královně odepřeny, je rodem i výchovou nositelkou britské zdrženlivosti. Nadto se tentokrát výrazně projevil autorův sklon poskytnout více prostoru i politickým disputacím, než původně zamýšlené kresbě ženské individuality. Největším nebezpečím mohla být pro Jiřinu Bohdalovou ona sama, respektive její pověst lidové komediantky a miláčka estrádního publika. Tuto bitvu o rozsah vlastních uměleckých schopností však Bohdalová s přehledem vyhrála; její královský majestát nedovolil vzpomenout na žádnou z jejích předchozích komediálních rolí a bolest i hořkost navenek urputně vyrovnané ženy se povznesly nad kabinetní dialogy z vysoké politiky. Vítězství Jiřiny Bohdalové nad postavou zdánlivě nevděčně sucharského typu by nemělo překvapovat: vždyť i její komediální dar je sdělný a odzbrojující právě proto, že se rodí ze zralosti osobního poznání a že dvojlomnost smíchu a slz pro ni představuje víc než rutinní spojení techniky a talentu. Značný prostor připadl ovšem i mužským spoluhráčům a především vynikající Haničincův portrét zvolna bilancujícího kancléře Bismarcka nese všechny znaky vysokého hereckého umění, jichž bohužel nedosahuje Ondřej Vetchý v násilně afektované poloze mladého následníka trůnu. Přesto zastává pruský útržek v daňkovském komplexu královských hříček jedno z nejvyšších míst a v podstatě naznačuje, že není nutné disponovat okázalými exteriéry a přemírou kostýmů, ale precizně napsaným scénářem a kvalitními hereckými představiteli. (25.08.2011)

Původní česká televizní i divadelní tvorba měla v Oldřichu Daňkovi osobnost, která – stejně jako se to úspěšně daří spisovateli a scénáristovi Zdeňku Mahlerovi – dokázala z nedostupných střípků historických pramenů vykreslit příběh rámovaný daným reálným podkladem v minulosti, ovšem fabulovaným a dokresleným. Toto zpřítomnění zapomenutých osudů pak dokáže oslovit i o mnoho desítek či stovek let později. Taková je i šestá Daňkova hříčka o královnách, intimní příběh rakouské císařovny Alžběty. Pro Daňka je příznačné, jak dokázal z jedné situace, jednoho příběhu vystihnout či dokonce vystopovat rozsáhlost následujícího i předcházejícího osudu. Tentokrát se děj odehrává během jedné noci na konci léta roku 1885. Kroměřížský zámek žije slavnostní atmosférou. Právě zde se setkává s císařem Františkem Josefem ruský car. Pro publikum, složené výhradně ze vznešených dvořanů, hraje vídeňský Burgtheater i jeho půvabná herečka Kateřina Schrattová, utápějící se v nešťastném manželství s chudým diplomatem. Sličná umělkyně, předurčena k tomu stát se miláčkem vídeňského dvora a císaře samého, vědoma si svého postavení, nečekaně dostává pozvání na noční schůzku s Jejím Veličenstvem císařovnou Sissi. Přestože Kateřina nemá nejmenší tušení, co by ji mohla císařovna chtít, nečeká od šlechtičny netoužící příliš po oblibě dvora, pohrdající servilitou poddaných a žijící v ústraní slávy a vrtochů svého muže, přílišnou náklonnost a otevřenost. Právě dialog těchto dvou žen, jejich první vzájemné setkání, které nasměrovalo jejich působení i na následujících třicet let, se stalo středobodem Daňkovy hříčky. Rozhovor intimní, plný náznaků, jemné ironie i sebeironie. Nic v něm není řečeno otevřeně, přesto strojená hereččina servilita i nucená afektovanost císařovny jsou komunikativními prostředky, které obě ženy natolik ovládají, že se svých rolí nechtějí zbavit ani ve chvíli pro ně osudné. Příběh utajovaného milostného trojúhelníku je však zejména alegorií na lidské a společenské role, do nichž nás život nuceně postavil. Kateřina svou roli pochopí až po tajné noční schůzce, kdy jí císařovna unavená svým hereckým partem dokáže vylíčit, co může od císařovy velkorysosti očekávat. Musíte mít štěstí, když hrajete svou roli ráda, svěřuje se v nejintimnějších okamžicích rozhovoru císařovna Sissi. Sázeje na osvědčenost do všech detailů, využil Daněk divadelních kvalit hereček jeho dvorní vinohradské scény a vedle průvodkyně příběhem Jiřiny Jiráskové obsadil do titulních rolí Janu Hlaváčovou a Hanu Maciuchovou, procházející se stoletím Daňkovy vskutku roztomilé hříčky již téměř domácky. (28.07.2011)

I ve své sedmé a poslední hříčce o královnách přichází Oldřich Daněk s novým, osobitým pohledem na známé události. Ale zatímco protagonisty předchozích šesti komorních her jsou historické figury, hrdinka sedmé z nich je postavou čistě literární. V Daňkově Hamletovi "naruby" se překvapivý obraz dánské tragédie rodí z dialogu mladé manželky norského panovníka a vězně Klaudia. Role se začínají měnit. Klaudius vystupuje jako klidný, suverénní muž a od první chvíle je jasné, že jeho hlavním protivníkem bude Horatio. Bývalý král vyvrací všechna obvinění a podává příběh o tragédii na Elsinoru ze svého hlediska. Jeho podání má naprostou logiku a zaznívá z něho skryté obvinění proti Horatiovi, proti tomuto "vlídnému zloduchovi". Ale dějiny změnit nelze... Sedmá hříčka je opět skvělou ukázkou Daňkova scénického rukopisu, v níž způsobem dramatického apokryfu předkládá, "jak to také mohlo být". Z hereckých výkonů si lze doslova pochutnat na neobyčejně sevřeném, bez pathosu ztvárněném Klaudiovi Josefa Vinkláře, který divákům připravil další výjimečnou příležitost spatřit velkého hráče v akci. Postavu Horatia se skrytým napětím přesvědčivě ztvárnil Viktor Preiss, Kateřina Brožová už v předloze nebyla královnou, kolem níž se točí děj a stává se spíše jakýmsi prostředníkem mezi oběma mužskými protivníky. Bohužel jedinou vadou na kráse jsou krátké vsunuté blackouty, připomínající původní hamletovský příběh a převzetím z Macháčkova jevištního nastudování jen rušily a je škoda, že si je autor nevytvořil sám. I tak se Oldřich Daněk k potěše diváka bravurně rozloučil se svými královnami a nezbývá než litovat, že oněch skvělých hříček je skutečně jen sedm. (28.08.2011)