Pán prstenů: Prsteny moci

Nemyslete si, soudruzi, že je toto je snad nějaká „podprahová účelová manipulace“, jak nás naprosto směšně napadají ty odporné konzervativní živly, nepřátele strany, lidu a Mumulendu, se kterými záhy po bolševicku řádně zatočíme!!! Kdepak, na vše existují naprosto exaktní a nerozporovatelné důkazy, a to zejména v podobě ztracených a nikdy nenalezených spisů „Silmarillion bygyns aneb nezpochybnitelná revizionistická pravda o rasistické Středozemi“ známého progresivisty, inkluzníka, homofila a feministy – soudruha Tolkiena. Výše zmíněná publikace se zabývá událostmi ještě před Prvním věkem, kdy Hobitci obývali tenkrát velmi temný Aman, a byla to pěkně zkurvená, necivilizovaná, agresivní a dobyvačná pakáž, která bez skrupulí kolonizovala a zotročovala celý tehdy známý svět, vytírala si výsměšně prdel i ušlechtilými elfy a trpajzlíky měla za podřadný gasarbajtří póvl. Až se jednou naštěstí stalo, že předpisově probuzený a solidně nadržený hobitek jménem Lačnopyj Negrorád podlehl při svých konkvistadorských toulkách zaostalým jihem Hytheru, kam tenkrát ještě hobití noha nikdy nevkročila, šarmu podivné čokoládové bytosti, dnes díky Kronikám pověr známé jako Latoya Lumumbu, a i přes přísný zákaz zpátečnické, přísně eugenicky vládnoucí hobití garnitury Amanu ji bezuzdně vyprcal. Načež mu Latoya po šesti měsících potratila trojčata, dva syny a dceru, které šťastní rodiče pojmenovali Mandelín, Kládomil a Žaneta. Ve snaze zajistit své nově nabyté rodině lepší a civilizovanější život, plný lásky a podpor, odvezl je, a to včetně veškerých chtivých příbuzných své družky, čili asi tak stohlavou vesnici, zpět do Amanu. A jistě si dovedete představit ty odporné předsudky, xenofofobii a perzekuce, zamítání dávek, nechutné nucení je vzdělávat se a pracovat a jiná úděsná příkoří, kterým museli naši hrdinové čelit. Ti však ve své kulturní svébytnosti neochvějně vytrvali, až došlo na historickou událost, která ty zkurvené bílé hobití huby přinutila vytáhnout si hlavy z prdelí a revidovat svou ryze předsudečnou páprdovitou konzervativní ideologii, ani trochu nezakládající se na empirii. V roce 3685 Předprvního věku připlula totiž do Amanu delegace elfů z Nevrastu (česky „Nevražín“), sice tak trochu buzny, ale jinak veskrze árijská verbež, co se sice již předtím probudila na březích Curviénenu, ovšem probudila se evidentně špatně, aby s hobitky dojednala alianci v uzurpování podřadných a nikdy neviděných ras na celé tehdejší Zeměplacce. No a co se nestalo?! Samotný bratr elfského imperátora Buzolnda XXII. se nejprve zakoukal do ebenového mikrofešáka Kládomila Negroráda - Lumumby. To ovšem uvádím jen pro dokreslení oné zjevné, historicky podložené naprosté přirozenosti, protože jinak z toho byla dost slepá větev, ač plná lásky a ruptur. Tou přelomovou, radostnou a stěžejní událostí ve skutečnosti bylo, že Buzolndův syn Legomamlas naprosto propadl hnědému, a již tehdy kapku otylému, to víte hobití geny, kouzlu Žanety (pozdější věhlasné elfské královny Mathroniel Dolcevithy I., která ve slavné Bitvě kovů porazila vojska temného lorda Morgoshe). Načež tento svazek vyvolal až revoluční vlnu revisionismu v celé Středozemi i mimo ni, všichni náhle toužili mít doma alespoň něco hnědého, hýčkat si to v bavlnce a navěky chtivě respektovat kulturní rozdíly, ač se od mazlíčků podobného respektu nikdy nedočkají. A tak to tam černalo a černalo, až už se na tu temnotu ani Sauron nemohl dívat … Ale nemyslete si, i tato zářivá asimilační historie, směřující ke sluníčkovým zítřkům Mumuzemě měla své stinné stránky. Jako příklad bych uvedl jeden z mnoha politováníhodných incidentů, popsaných v kapitole 28 - „Středozemské sufraštětky“, kdy vnučku Žanety a Buzolnda – Smilněnu Buřtorádovou - rasisticky znásilnila na párty v Mordoru banda zkurvených šovinistických skřetů poté, co tančila nahá na stolech a pak je kouřila na hajzlech, načež si to oni zcela patologicky až sociopaticky vyložili jako konsenzuální souhlas!!! Ovšem ani Smilněna nezůstala spravedlivě nepomstěna! Cestou domů totiž potkala právě poprvé na povrch ze šachty vylezšího slavného trpasličího krále Thuporina Macatého Palcáta. A to víte, byla tma, ona měla po tom bukkake držku celou pocákanou skřetokulátem, který je, jak známo, černý, tudíž ji Thuporin, věčně zlitý žaludovým pivem a nikdy nepohrdající ani jeskynními trolicemi, považoval za exotickou a seksy fousatou trpaslici, poprvé v životě Smilněnu pořádně dotáhl, a ta zůstala sice trochu podměrečným, ovšem solidně osvaleným fešákem v mithrilových slipech uhranuta až do konce svých dnů, což mělo za následek mimořádně plodnou generaci ebenových trpaslíků. Tak vidíte, soudruzi! Nade vši pochybnost prokázanými a zcela nespornými historickými fuckty jsem vám, vy zkurvení zpátečníci, právě konstruktivně doložil, že všichni ti negrolfové, čokobiti a afroslíci mají v anglosaské mykologii své nezpochybnitelné a nezaměnitelné místo, úplně stejné, jako například Vikingové či jiní modroocí blonďáci v senegalských mýtech. A ty zvuky, které vycházejí z hovny pokryté hrobky soudruha Tolkiena dozajista nepocházejí z hysterického obracení se, jak scestně tvrdí někteří zkostnatělí páprdové, nýbrž z radostného horizontálního tance nad tou nádhernou inkluzí a asimilací, o kterou ve svých dílech vždy tolik usiloval! Škoda, no. Je to totiž jinak sice kapku natahovaná, ovšem naprosto uhrančivě udělaná fantasy téměř na pět strupů, citlivě respektující Džejárárovu epiku, poetiku i hravost a parádně kompletující toho neprobuzeného zkurveného rasistu Džexna, který mimo pár skřetů neobsadil snad jediného stěžejního mouřenína, zmrd jeden. Avšak zdánlivě nevinné a naprosto jednostranné účelové kurvení mýtů následně vede k účelovému kurvení historie (už se paralelně i děje) a končí totálním zkurvením vlastní kulturní svébytnosti (cuming soon) pro blaho těch „tak strašlivě utlačovaných až genocidovaných“ minorit, jejichž kulturu ovšem bezvýhradně respektujeme a ctíme, protože jsme řádně demagogicky převychováváni bezpáteřní a sterilní milouši, nepokrytě seroucí na hroby svých předků. Prostě neodpustitelné, na hlavu postavené svinstvo, zaštiťující se bojem s větrnými pseudorasistickými mlýny a sloužící výhradně ke kokotporátně cílevědomě budovanému neomarxistickému pasení snadno ovladatelného stáda a k přípravě ovcí na plánované masové stěhování Afriky. Takže na jedné straně skoro pět strupů, na druhé čistý odpad, a to v natolik extremistických protipólech, že se prostě nedají průměrovat. Takže nehodnotím, protože nevím jak. (17.10.2022) (menej) (viac)

1. série: Svět Pána prstenů po právu zůstává jedním z nejmilovanějších světů v dějinách popkultury, skvostnosti literárních děl J. R. R. Tolkiena se poté dokázala vyrovnat i filmová trilogie Petera Jacksona. Navazující trilogie Hobit poté sice v součtu na úspěch jedné z nejuznávanějších filmových trilogií všech dob nenavázala, přesto si trilogie Hobit našla dostatek fanoušků, kteří tou dobou žili v tom, že na další adaptace Tolkienových děl i díky přísnému dohledu Tolkienových dědiců jen tak nedojde. Jenže časy se mění, dědic střídá dědice a s ním i přístup k rodinnému zlatu. Netflix měl sice zájem o novou adaptaci známé trilogie, Tolkienovým dědicům se ovšem více zamlouval nápad Amazon Prime o seriálu, který se odehrává v 2. věku Středozemě, tisíce let před události Pána prstenů. Neskutečné produkční náklady, které v rámci 1. série vyšli na 715 milionů dolarů, zároveň ovšem i kontroverze spojená s castingem Afroameričana do role elfa, náznaky o tom, že si seriál na rozdíl od zdrojových materiálů půjde krapet svou vlastní cestou a především obavy ze stran věrných Tolkienovců. Look How They Massacred My Boy? Zas tak lehké to není. Především díky neskutečným nákladům by byl hřích, kdyby Prsteny moci nevypadali epicky. Síla Prstenů moci tak tkví ve fantastickém vizuálu, nadstandartní audiovizuální formě a především ve správně velkolepém soundtracku. Tvůrce hudby k trilogiím Pán prstenů a Hobit Howard Shore sice vytvořil hlavní melodii seriálu, o zbytek soundtracku se ovšem postaral Bear McCreary. Každou další z osmi epizod to poté působí dojmem, že McCreary si váží své pozice a nejen, že výtečně kráčí ve stopách Shorea, ale dodává parádní hudební melodie, které se skutečně díl od dílu zlepšují a zlepšují. McCreary ještě není ve světě filmových skladatelů tolik profláknutý a Prsteny moci dokazují, že je to hřích. Tvůrcům se kouzlo a poutavost světa Středozemě daří bravurně zachytit, Středozem se představuje v období, které několik sérií bez problému utáhne. I když má tedy 1. série seriálu především problém v tempu, kdy se toho v součtu vlastně tolik nestane. Některé postavy se alespoň prozatím dokážou nějak prokreslit, jiné s tím ovšem mají závažný problém. Na stejném principu fungují paralelní linky, kdy jsou některé o poznání záživnější, některé naopak tolik ne. Linku s Hobity (nebo spíše jejich plemenem Chluponohými) nahoru tahá záhadná identita cizince z oblak v podání Daniela Weymana, kdy je ovšem paradoxně linka s Chluponohými časem méně nesnesitelná a více zajímavá. Samotní Chluponozí totiž po čase přestanou být tak děsně nesnesitelní, člověk by ovšem stejně radši v ten moment trávil čas třeba se skvěle vyobrazenými trpaslíky či linku s Númenorejci. J. A. Bayona, Wayne Che Yip a Charlotte Brändström jako režiséři přinejmenším odvedli slušnou práci. Charlotte Brändström si (nejlepší) šestou epizodou ihned vyslouží pozornost, aby jí hned ztratila následující (nejhorší sedmou epizodou), J. A. Bayona nadále dokazuje, že dokáže z audiovizuálu vymlátit maximum a Yip působí jako tvůrce, který umí vést jednotlivé scény, především ty dialogové. Na druhou stranu je to ovšem pořád většinu času jen solidně odvedená práce, kdyby tomuto seriálu přeci jen prospěl trochu zajímavější a výraznější uchopení. Takový Miguel Sapochnik by se po chopení těch nejlepších epizod Hry o trůny a Rodu Draka mohl aspoň na chvíli stavit. Právě při srovnávání s aktuálním Rodem Draka mají poté Prsteny moci ten problém, že Prsteny moci sice mají výhodu ve větší velkoleposti, v rámci práci se scénářem a jednotlivý postavami Rod Draka vyhrává na plné čáře. Všechna ta vizuální velkolepost je přeci jen krapet k ničemu, když člověka u Prstenů moci po 8 epizodách ze zhruba 20 hlavních postav zajímá tak jedna čtvrtina. V těch nejzásadnějších momentech ovšem přeci jen emoce fungují, některé postavy se skutečně zdárně a zajímavě vykreslují a minimálně potenciál do budoucna tam jednoduše je. Tempo je do budoucna velký problém, o tom není sporu. Výhoda ovšem je v tom, že tvůrci již dopředu dle svých slov tuší směr, kterým se tento seriál vydá a skončí, dá se tudíž snadno věřit tomu, že tvůrci přesně vědí, co dělají a že rozpočet bude časem vidět víc a víc. Prsteny moci sice vypadají velkolepě jako průměrný blockbuster s 200-milionovým rozpočtem, za tak šílenou částku by ovšem člověk pořád přeci jen čekal krapet víc. Samotní Tolkienovci ovšem budou mít nejspíš problém i nadále. I kdyby se tvůrci chtěli věrně držet materiálů od Tolkiena, například na takový Silmarillion jako takový práva nemají. I proto se tudíž musejí vydat vlastní cestou, která v kdekom vyvolá nádech podivné fanfikce. Je to ovšem automaticky špatně? Už obě trilogie Petera Jacksona nebyli Tolkienovým materiálům úplně věrně (těžko se dá věřit tomu, že by pana profesora Jacksonovy filmy uspokojili), tady se ovšem jde o kus dál. A leckomu jen prostě stačí, že je zpátky ve Středozemi, tvůrci zatím nedělají tak velké přešlapy, které by mohli zničit odkaz původního světa a problém je tak například v tom, že je těžké se bát o postavy, které se dožijí minimálně Posledního spojenectví elfů a lidí. Spousta lidí poté nemůže strpět fakt, že elfa Arondira hraje portorikánský herec Ismael Enrique Cruz Córdova. Backlash ohledně tohoto rozhodnutí nešlo nezaznamenat a v mnoha případech šlo o ten moment, kdy lidé nad seriálem předčasně zlomili hůl. Minimálně je Arondir ovšem jednou z nejzajímavějších postav, které seriál představil. A ano, casting se dá zpochybňovat dle zdrojového materiálu od Tolkiena. Jenže v době, kdy psychopatický šotek se zásobou atomovek má neustále potřebu si něco dokazovat a v době, kdy musíme trpět Petra Fialu na pozici premiéra, je mi osobně jeden černý elf úplně u prdele. Xenofobové všech zemí, vyližte si prdel. Důležitější je přeci jen fakt, že se Tolkienovu poetiku alespoň částečně podařilo přesunout i sem.  Prsteny moci zatím nepatří mezi nejlepší seriály současnosti a pořád se tak úplně nechytá na seriálovou konkurenci v žánru moderních fantasy seriálů, ten seriál má ovšem přesto dost pozitivních aspektů a především není tou tragédií, kterou mnozí předem predikovali. Nyní jen stačí doufat, že až do pár let dorazí 2. série, dosavadní nedostatky zmizí a seriál naplno využije svůj potenciál. Zatím je to pořád jen velmi fajn.... (15.10.2022) (menej) (viac)