Sklenená izba

No tak co, i režisér z Hollywoodu se občas sekne. Tak proč se nemůže seknout Julius Ševčík. Přitom ale zrovna v případě Skleněného pokoje je to velká škoda. Měl skvělý námět, měl perfektní herecký výběr z Evropy, hlavně tedy Carice van Houten měla asi nejlepší postavu celkově (když teda nepočítám v rámci českých želízek Karla Rodena v roli architekta). Ale co naplat, když ve filmu neexistuje nejen děj, ale ani časový horizont událostí. Navíc střih se tady taky asi učil nějakej učedník. Moment, kdy do domu vtrhne Gestapo a ze scény je cítit napětí střihač utne během vteřiny, aby následovala nečekaně pomalá scéna, u které mi trvalo chvíli, než jsem pochopil, že už jsme v době komunismu. A tak je to celou dobu. Navíc poetika je fajn věc, ale v případě filmu, od kterého chcete znát něco víc o vile Tugendhat, asi úplně nepatří. Nedozvěděl jsem se bohužel lautr nic. Na filmu je znát, že chtěl být natočen dobře, ale konstelace hvězd mu nepřála. Bohužel. Docela jsem se na něj těšil. Myslím si, že kvalitních námětů v Česku zase tolik nemáme, abychom je museli takhle kurvit. (03.09.2020)

Mawerův román jsem si přečetla až po projekci, takže jsem nic nečekala, ani jsem nemohla být zklamaná. Vizuálně krásné, ale povrchní. Vtipné je, že hlavní postavou filmu není ona slavná vila nebo dejme tomu skleněný pokoj, ale Hana, což je ovšem dáno předlohou a posíleno Carice van Houtenovou. Škoda, že kniha nedisponuje hezkou kamerou Martina Štrby a že scenárista pro změnu nevěděl, co chce vlastně vyprávět. V titulcích byla uvedena stará dobrá profese dramaturga. Zajímavě: chtěla bych vědět, co konkrétně zde předvedl. (22.03.2019)

Po filmařské stránce dobré, ale co pak ten zbytek? Stejně jako většina českých filmů to nemá žádný pořádný příběh a jde zde jen o vztahy mezi lidmi, které jsou mimochodem strašně nezajímavé. Vyprávěné je to ploše, bezemočně a místy docela zkratkovitě. Do toho je zde přidané současné moderní téma homosexuality, které je v dnešní době už snad v každém druhém filmu. Celý ten film je příšerně nadabovaný, díky čemuž vůbec nemůžu ohodnotit herecký výkony, jelikož ten dabing je spolehlivě zabil. Vilu sotva uvidíme, ale to je mi tak nějak jedno, jelikož slávu a oblibu téhle budovy nechápu. Když pojedu do Dejvic, uvidím hromadu podobných vil. V Brně je mnohem víc krásnějších památek, ale o jejich historii se evidentně žádný film nenatočí (myslím fakt film - NE dokument). A pokud se to snažilo být umělečtější, jakože jo, měl Ševčík hodně ubrat na hudbě, pořád se opakovala a byla tam tak často, že mi začala lézt na nervy. Prostě další český film, na který si za pár let málokdo vůbec vzpomene, ovšem tenhle takhle skončí právoplatně. Jak vidím, tak rok 2019 je pro české filmy ještě horší než obvykle, aspoň jsem teda zatím neviděl z našich končin nic pořádného. Tohle je sotva na 2* (01.01.2020)

Doufal jsem, že jdu na příběh o niterných pocitech dvou žen v průběhu několika desítek let, propletený s osudy vily Tugendhat. Víc jsem si nezjišťoval, knihu jsem nečetl, očekávání jsem vlastně neměl žádná. Přesto jsem byl rozčarovaný, protože osudy obou žen, resp. jejich vztah byly podány velmi chladně, jakoby se tvůrci rozhodli divákovi nic neusnadnit a spoléhali na to, že si cestu k oběma hrdinkám najde jen na základě silné empatie. Než si to uvědomíte, než vám dojde, že se nic nerozjede, že je to Ševčíkův způsob, jak chce tento příběh vyprávět, uplyne dobrá hodina. A tak vás bude o to víc zajímat osud oné vily, která se tady jmenuje z nějakého důvodu jinak, stejně jako její architekt. Přestože byla práce s kamerou působivá a vše bylo jaksi opulentně nablýskané a snímané s uměleckým lookem (s tím ovšem vůbec nekorespondovalo, že zvuk byl místy otřesný a jen podtrhoval strojové dialogy), v této pasáži jsem se docela nudil. To vše by se asi dalo pominout, nebýt druhé poloviny filmu, ve které byly jak obě hrdinky, tak vila protaženy historickými událostmi cca 30-ti let. Asi nemá cenu zmiňovat, že nejdelší zastavení se konalo v době války. Následoval rok 1968 a přiznám se, že už ani nevím, kdy a jak to vše skončilo. Lví podíl na tom má i fakt, že se hrdinky za těch 30 let fyzicky skoro vůbec nezměnily. Nejsem Skleněným pokojem vysloveně zklamaný, jen mě prostě neoslovil. Je studený a okázale velký, drahý, zahraniční...ale přitom velmi neosobní. PS: jako rodilého Brňáka mě zarazilo, že město Brno přispělo 4,3 miliony korun a ve filmu není ani zmínky o tom, že se vila nachází v Brně. Navíc bylo změněno jméno architekta i majitele, takže nezazní ani jméno vily. Pokud čekáte, že z vily Tugendhat něco víc uvidíte, budete zklamaní. To PR, které si tvůrci skrze ni i knihu udělali, je velmi klamavé. (17.03.2019)

Na film jsem se nesmírně těšila, protože patřím k velkým obdivovatelům vily Tugendhat a hned, když ji otevřeli, neváhala jsem si na ni udělat do Brna výlet, byla jsem připravená i na to, že román, podle něhož byl film natočen, je fiktivní. Na co jsem ale připravená nebyla, je samoúčelnost a sebestřednost, která z filmu čiší. Dost mi tu vadila lesbická linka, která podle mě neměla žádný význam než okázale šokovat, vztahy od nikud nikam a když na to přijde, tak ačkoli některé záběry na vilu byly nádherné, většina jich byla jen nicneříkající vatou. (21.05.2020)