Maniak

Seriál na začátku nabírá velmi zajímavou zápletku pohybující se mezi mysteriózním krimi a sci-fi ve stylu osmdesátkového cassette futurismu, na který se dnes už v podstatě zapomnělo. Bohužel ale vše po 4. díle zmizí a ze seriálu se stane obyčejné podprůměrné drama, které jsem dokoukal jen proto, že jsem doma ležel v posteli po vytržené osmičce a na nic jiného se stejně nezmohl. (04.10.2018)

Ono to má zajímavej námět i atraktivní future-retro stylizaci, ale je to tak šíleně mdlé, bez záběru a vyprázdněné, že prvních pět dílů byl porod a s dalšími pěti jsem už nehodlal ztrácet čas. Chápu, že to má odrážet vnitřní rozpoložení těch postav, ale v tom je asi ten problém. Postavy nejsou dostatečně zajímavé ani sympatické, takže mi jejich (do pátého dílu nastíněné) duševní problémy přišly nehodné další pozornosti. Ema Stone se chovala jak piča ke své mladší sestře a zkazila každej "hezkej" moment tím, že si vyfotila podpaží. Při jednom takovém zbytečném projevu zákeřnosti měla nehodu a její sestra zemřela. Ona se trápí a pomocí nějaké drogy se do toho okamžiku navrací, čímž se opakovaně vystavuje traumatu...blablabla. Neni to dobře vykonstruované. Vůbec jsem do toho nebyl zainteresovaný, což je problém, pokud mám investovat 6,5 hodin. Pamatovat si budu hlavně pod bradou houpající se lalok Johana Hilla (zhubl). (30.05.2020)

Další záležitost, které jsem se přes rok úspěšně vyhýbal a je naplněná nádechem jakési zvláštní poezie a pozitivismu a přitom pojednává o současnosti a zlomených, osamělých, smutných jedincích (v tomhle mi to připomnělo 'Her' s Phoenixem). Fukunaga z toho vykouzlil takovou příjemnou záležitost, fantaskní a v momentech ujetou (hodně jsem se bavil všema postavama vědců - Justin Theroux a Dr. Azumi byla něco), ale přitom ne přepálenou nebo matoucí... i přes zápletku a věci, kterými se zabírá 'Maniac' nikdy nesklouzává do černočerných vod deprese. Michel Gondry any1? (02.01.2020)

Extra poutavý začátek plný potenciálu a působivý konec, který porazí na kolena všechny slabochy na silná finále. Jen mezi tím je všeho trochu moc. Barev, změn nálad, nápadů, ale než bych obdivoval originalitu a jednotlivé vstupy do nových vizí, připadají mi na mysl jednotlivé předobrazy a více či méně ochotně se přehrabuji v tom, jak se nejlépe inspirovat Matrixem, Klubem rváčů, Mechanickým pomerančem nebo třeba Mr. Robotem. I přes trochu na sílu hnané, ale přesto obdivuhodné žánrové rozkročení zůstává vše v jádru na rovině hlavní dvojice. Páru roztřesených porouchaných dušiček, které díky jako vždy přesné Emmě a k mému nemalému šoku i dokonalému Hillovi nechávají diváka zas a znova žasnout a fandit, ať se někde v tajemném mozkovém zákrutu skrývá tajemství, jak smutek a beznaděj zahnat a (vy)léčit. Bohužel jakmile se začne příliš dlouho mluvit o celém výzkumném projektu, Theroux je nucen hrát karikaturu a dává se prostor Gretě nebo Azumi, vyhodí mě to okamžitě ze sedla. Chápu, že tvůrci mají v hodně nadsazené látce plné velkých vědeckých slov a filozofických parafrází tendenci být v klidnějších vodách trochu poťouchlí, ale vůbec to nefunguje a návrat do hlubin původního konceptu mi pak pokaždé trvá dlouhé minuty. Za uklidňující vědomí, že i přes spoustu poct a zatáček je Maniac v první vlně o záchraně v místech, kde ji člověk nečeká, ale zaokrouhlím hodnocení nahoru. Takových jistot totiž není nikdy dost. (21.10.2018)

Těsně před závěrem (E08) musím říct, že jsem čekal ledacos, ale seriál mě překvapil. Těžce individuální přístup k vyprávění zaručí, že je nám naservírován ojedinělý zážitek, který nemá v seriálové tvorbě asi obdoby. Vymyká se škatulkování a často střídá filmové žánry, čímž se stává docela těžce stravitelným. Tohle není nějaká přímočará podívaná, u které není třeba přemýšlet. Některé díly se tak rozpadnou na střípky a je třeba občas přetrpět zdánlivě nesmyslné pasáže, aby přišla pointa která příběh posadí zpět na hlavní linku. Jako experiment to beru a líbí se mi nejen forma vyprávění, ale také herci, kamera, hudba a celkově režie. (30.09.2018)