Vrahovia mesiaca kvetov

Řemeslné dílo, co taky jiného čekat. Však je to Scorsese a z vyprávění je to cítit. Prosakuje z něj jak ropa zeminou. Subjektivně lepší než třeba předchozí Irčan (a jsem ráda, že jsme ze streamu zpět v kině), ale kvalit Letce, Gangů, Casina nebo Mafiánů nedosahuje, Stopáž přes tři hodiny se na rozdíl od Oppenheimera netáhla, ale nezanechala ve mně ani ten efekt "na dřeň" jako třeba předtím jmenované filmy, nebo z poslední doby Babylon. Prostě ze Zabijáků nemám wow efekt, který by ve mně probudil pocit, že film nešlo na jedno zkouknutí plně vstřebat a potřebuju si ho, ideálně hned, dát znovu. Překvapil mě Leonardo, nikoli ve smyslu hereckém. Že hrát umí, dávno víme, ale celý film jsem nevěřícně zírala, jak je tady ten fešák, ze kterýho se mi přes dvacet let podlamovala kolena, neskutečně neatraktivní. A ještě víc budu překvapená, jestli hošani z akademie v březnu nepředají  sošku za nejlepší herecký výkon Lily Gladstone, která si chvílema brala veškerou pozornost pro sebe i v tak epesním obsazení. (23.10.2023)

Scorsese ide do absolútnej, vzťahovej hĺbky. Dejovo ide o jeden z najpomalších filmov, s akými som sa stretol, pričom pri sledovaní tohto počinu extrémne závisí od aktuálnej “nálady” či vyslovenej ochote tolerovať nulovú akciu, ktorú plnohodnotne nahrádzajú rozsiahle dialógy. Divák by mal vedieť, že musí čakať takmer dve a pól hodiny, kým sa konečne ako-tak začne niečo diať a ani to ako-tak, nebude žiadna extra zábava. Mňa osobne snímok proste bavil, no rozhodne nesadne každému. Na toto treba veľa trpezlivosti a hlavne dobré náladové rozpoloženie, či poznanie Scorseseho tvorby, lebo inak je to pre väčšinu absolútna strata času. Tri a pól hodiny je proste vražda a tak dám každému radu zdarma. Koho snímok nenadchne do hodiny, vypnite to a ušetríte si ďalšie dve a pól. (18.12.2023)

Zabijáci sedacího nervu jsou k prdeli hostilní manýristickou prudou a de fuckto banální, nepřeqapivou a nijak zvlášť dramatickou historkou o vysemeňování a anihilování ropodiánů zkurvenými bílými hubami, pro prachy se neštítícími ani škaredých a otylých indiánských mužen. Manýristickou prudou, sice naprosto dokonale natočenou a plnou autentických kulisních vyfikundací či dobových detailů, nad kterými by dozajista nejeden starožitník nebo kulturní hysterik s vášnivým funěním urputně vyhonil, ovšem brutálně navatěnou nekonečnou bandou indiánských folklórních pásem, zbytečných scén, marných dialogů a planých režisérských egomasturbací až téměř do zcela negluteálních čtyř hodin. Manýristickou prudou s devadesáti devíti procenty famózních herců, avšak co naplat, když je ten hlavní parodií snad i na porno. Ukrutný neherec Leoš di Obrna ke svému fantastickému mimickému rejstříku v podobě nakrčeného obočí, způsobujícímu až dechberoucí varhanovitou vrásku u kořene nosu, s níž lze přesvědčivě zahrát naprosto vše od lodního ztroskotance přes zlého a hodného krále, investičního tuneláře či vesnického idiota až po traumatizovaného zálesáka, přidal druhou!!!, neméně úchvatnou polohu, a sice mistrovsky prkenně sešklebenou držku. Počítám, že na to dozajista šel Stanislavského metodou a před každou klapkou před ním museli utýrat koťátko nebo nějakou anorektickou osmnáctku, aby mu šly ty koutky dolů zcela od přirození a všichni tak bezvýhradně uvěřili, že ty chudáky Indiány počátkem 20. století brutálně vykořisťovali i toporní ochotničtí klauni. Marťasi, Marťasi! Myslím, že i kdybys tohle sestříhal na prdelfrendly dvě hodiny, pořád by to krásně natočená a skoro skvěle zahraná obsahově nenápaditá, nezáživná otrava, dobrá leda tak pro insomnické nudofily a pokrytecké pozéry. Takové čtyři hodiny, navíc s ukrutně koženým až tragikomickým kašparem, to je jednoznačně zločin týrání diváka, který by mohl být lehce překvalifikován i na anální znásilnění filmem! Čas holt nezastavíme, jistoty se hroutí a se Skorsisinou to konverguje k prdeli úplně jako s Klintem. Dříve strhující vypravěči i originální baviči prostě stárnou do žvanivých egocentrických senilů, u nichž forma inkontinuje na obsah. Ještěže aspoň ten Rydly pořád poctivě žere Geriavit a pije balzamovač! (29.10.2023)

Miluji filmy, který ve mě po svém končení ještě kvetou. Schválně jsem šel z Imaxu domu pěšky a ještě delší cestou, abych si mohl tohle souznění s filmem náležitě vychutnat, project si v hlavě některé scény, dialogy nebo pohledy, řeč těla a jiné další herecké indegrience, které mají pánové De Niro a DiCaprio bezdný vak. Marty nikdy nepatřil mezi vypravěče, který by řešil pojem "čas" až si myslím, že občas by u některých scén v tomto filmu neškodil přichod Hujera a Martyho točící stále jednu scénu utnul "pane režisére už je čas", ale jinak nemám moc co vyčíst. je to taková ta poctivá filmařina, která postupně mizí - tzn. kamera, hudba, velmi kvalitní dialogy, dokonale trefený exteriéry i interiéry a opravdu mimořádně precizní herecké výkony, tady si myslím, že De Niro se nám koukne z nominace na Oscárka, jestli ho bude mít nebo ne, v tuto chvíli netuším, ale v zabijácích jeho talent rozkvet jako už dlouhé měsíce ne. Samozřejmě Leo výbornej a Lilly Gladstone taky skvěle trefila svou postavu- ne skvěle, ale dokonale. Film je o skutečných lidských zrůdách, který kvůli penězům nejsou schopny vnímat rozdíl mezi lidským životem a hovnem. Pokud jde o menší minusy ocenil bych méně postav ke konci, ale to zase vyvažuje menší plus v podobě originálního a hravého epilogu. Jo Marty, pořád si užasnej vypravěč a talentovanej režisér ze starý dobrý školy, když film byl ještě filmem a ne spotřebním zbožím pro tísic VOD služeb. (18.10.2023)

V rovině pohledu na k záhubě odsouzenou komunitu hutné, teskné, od režiséra typicky kousavé a chvílemi strhující. Ve stejně výrazné rovině rodinné ságy ze starých nedobrých časů ale ve všech ohledech slabší. Charakteristika ústředního trojlístku je totiž téměř od začátku jasně daná, mezi řádky je toho skryto jen málo a ve chvíli, kdy se přestane před divákem halit i poslední detail, je hotovo. Od té chvíle už nedává smysl důvěra konkrétních vztahů a tím pádem ani motivace zásadních činů v posledním aktu. A tím spíš pak nerozumím, proč tenhle měsíc kvete půlčtvrté hodiny, když by se všechny pohnutky i pointy vešly do dvou a nepřišel bych o významy ani hloubku. Čímž se dostávám k tomu, jak moc Scorsese miluje rozhazovačnost a formální rozmazlenost. Tam, kde má být stádo, je několik stovek krav, kde má být davová scéna, jsou lidi od obzoru k obzoru a tak (hlavně v úvodu) pořád dokola. I DiCaprio je tentokrát až nadužívaný a možnosti jeho zlomeného výrazu, jakkoli jindy dokonale funkčního, přetíženy, protože je divákovi téměř cpán před oči ve všech emocionálních extrémech. Chápu opájení se možnostmi kinematografie, ale na rozdíl od daleko chytřejšího Irčana, podobně rozvážné a opatrně jedovaté americké vzpomínky, tenhle kotouč podruhé už roztáčet nebudu. (15.12.2023)