Prasa

Na íránskou kinematografii je tenhle styl hodně atypický. Takové strašně zvláštní podobenství o tom, jak se íránská vláda zbavuje nepohodlných režisérů a zakazuje jim točit (zde vyjádřeno drsnou metaforou), o tom, že si člověk na sociálních sítích může rychle a lehce zničit pověst a o tom, že ať se děje co se děje, rodina ve všem pomůže. Rozebírá se zde několik myšlenek, ale ani jedna není úplně dotažená a domyšlená. Asi právě proto celý ten film působí tak rozháraně a neuceleně, každou chvíli se v něm děje něco jiného a vše se děje poměrně nahodile, hlavně v druhé polovině. Sice je zajímavé vidět tenhle "divný" styl v íránské verzi, zvlášť když má co předat, ale prostě to celé chtělo mnohem líp domyslet. Nehledě na to, že i když Prase má v první polovině slušnou mysteriózní podmanivou atmosféru, v té druhé zase už nemá moc o čem vyprávět, zbytečně se vleče a začíná nudit. Závěr a jeho poselství se mi ale líbilo. Lepší 3* (09.03.2021)

Vítaným zpestřením téhle totálně ulítlé tragikomedie je dozajista hudba, která skvěle koresponduje s trochu agresivním stylem použitého humoru. Na íránské poměry se jedná o dost odvážný film, k jehož poselství se však Mani Haghighi mohl dobrat poněkud kratší cestou. Moc se mi líbil herecký výkon Hassana Majooniho, který v hlavní roli naplno projevil svůj smysl pro komično. (65%) (15.03.2022)

Žánrově bych to zařadil do kategorie půlnočních projekcí na KVIFFu, je to slušně obskurní podívaná. Ten jinotaj tam rozhodně je a je i dobře zpracován, zbytek scén nabalených na hlavní linku bylo dost šílených a nesmyslných. Procítěné ztvárnění íránských coverů AC/DC a Queenů do toho tak nějak zapadá. Přiopit na fesťáku bych možná hodnotil lépe, ale od otvíráku íránského filmového festivalu jsem čekal kvalitnější zábavu, 40 %. (27.01.2019)

„Lajkujeme zprávy, jak se řežou hlavy.“ Na Irán nezvykle provokativní podobenství. Každé režisérské, do režimu rýpající prase (!) je nečisté zvíře a příjde o hlavu. Nebo aspoň o kameru. Zároveň i zajímavé nakoukání do slavné iránské kultury. Vidět hihňající se iránské pubošky s hidžáby, jak svými palečky lajkují a srdíčkují na facebooku a dělají si selfíčko? K nezaplacení. I závan optimismu, neb na všemocný instagram, twitter a podobné číčoviny bude i sebeautokrativnější režim krátkej. VĚZEŇSKÉ OKÉNKO: [][] Jaké režiséry mají v Iránu nejraději? ## Mrtvé. Těm i medaili za zásluhy dají. ## Rozčepýřené provokatéry, t.č. se zákazem točit. ## Milovníky slušivých triček. Kiss, ACϟDC, Black Sabath a pod. [][] Jedna hvězda za osvětu, druhá za odvahu, třetí za ztrátu pudu sebezáchovy. A jedna navrch pro teheránského Rumcajse. To i plzeňští bezďáci vypadají líp, než divnovous Hassan Majooni. Ale jemu bych na čůčo dal, neb jsem ho žral. I s jeho tenisovou kytarou, angažovanou písní a očerňujícím videem na netu, že vraždí konkurenci. 1.700.000 zhlédnutí, pěkný virál. Taky lajknu. (01.07.2023)

Film by se mohl odehrávat v kterékoliv jiné zemi, jen to řezání hlav by mohlo být nahrazeno jiným prostředkem, ale tohle jaksi patří k orientální tradici. Režisér je skutečně cynikem, když mezi zavražděnými režiséry jmenuje i sám sebe; film používá moderní výrazové prostředky, které mi jsou poněkud cizí, což umazává jednu hvězdičku, zdá se, že Haghighi prošel nějakou západní filmařskou školou, rozhodně to není příliš íránský film. Ale dík svému poselství stojí za shlédnutí. Ukazuje se, jak sociální sítě ovlivňují myšlení lidí - k horšímu. Ale zároveň film končí tím známým havlíčkovským "jednou tě maj za svatýho, podruhé jsi sviňák", tady ovšem v obráceném garde. (29.02.2020)