"Persona", le film qui a sauvé Ingmar Bergman
Ingmar Bergman: Behind The Mask
Réžia:
Manuelle BlancObsahy(1)
Přelomový rok legendárního švédského režiséra. Mnoho slavných tvůrců má svou třináctou komnatu, která veřejnosti zůstane navždy uzavřena. Takovou bylo například legendární zmizení Agathy Christie v roce 1926. Slavný švédský režisér Ingmar Bergman sice v roce 1965 nikam nezmizel, ale tento rok – a spolu s ním okolnosti vzniku jednoho z jeho nejslavnějších snímků Persona – už navždy zůstane obestřen tajemstvím a nejasnostmi. Bergman byl tehdy již světově uznávaným režisérem. Měl za sebou takové filmy jako Úsměvy letní noci, Večer kejklířů, Sedmá pečeť či Léto s Monikou. Hodně pracoval i v divadle. A pak náhle, jako blesk z čistého nebe, přišla nemoc. Nebo ne? Nechal se slavný umělec hospitalizovat jen naoko, nebo tolik prožíval přípravy Persony a šlo o psychosomatické zhroucení? Na to hledají odpověď tvůrci francouzského dokumentu, v němž hovoří jeho bývalá životní partnerka a dvorní herečka Liv Ullmannová, francouzský režisér Arnaud Desplechin a z archivních záběrů i sám Ingmar Bergman. (Česká televize)
(viac)Recenzie (7)
Portrét slavného režiséra zabývající se obdobím roku 1965 a s ním spojeným snímkem Persona. Zajímavý pohled na onu éru popisuje a v dokumentu vystupuje jak režisér Bergman, tak jeho tehdejší partnerka, geniální Liv Ulmanová. Dále o této nezvyklé a tajemné osobnosti vypovídají filmoví kritici, režiséři. Rozhodně zajímavé. ()
Výborný životopisný dokument zaměřující se převážně na Bergmanovo méně známé i tajemné období kolem roku 1965. ()
Takhle nějak, si ty dokumenty -mají li trvat hodinu- představuji. Soustředěné na určitou životní kapitolu, nebo jako tady, na konkrétní film. Člověk se pak toho o tvůrci -paradoxně- dozví víc, než kdyby se freneticky skákalo od snímku k snímku, ve snaze pojmout vše podstatné. Až mám chuť si tu Personu konečně pustit :) ()
Hmm... ()
Problém, či syndrom "masky, persony" rozpracovaný Carlem Gustavem Jungem, mi zde připadá příhodnější, než později zavedný, a dnes velice populární, syndrom vyhoření. Sejmutí masky je možno zobrazit i jako zřeknutí se mluvení (třeba u Elisabeth Voglerové v "Personě") nebo zřeknutí se vidění (třeba u Gantenbeina ve Stillerově románu "Mein Name sei Gantenbein") - film i román vyšly téměř současně. V podstatě jde ale o velice intenzivně prožitý manio-depresivní pocit kulminující v syndromu vyhoření, při němž: "lidé velice intenzivně zaujatí určitým úkolem (ideou), ztrácejí své nadšení" (Cary Cherniss). To známe samozřejmě všichni, doufejme ovšem, že v daleko menší míře než Bergman, který chtěl být stále ve středu pozornosti a své dílo považoval za takřka mesiášské. Katarze (z řečtiny "očista"), která mu splývala s filmováním "Persony" byla podle tohoto dokumentu výjimečně úspěšná. Pozn.: Myslím, že z filmu je to cítit a přechází to na diváka. Když jsem viděl "Personu" poprvé v kině Art v Brně koncem šedesátých let, cítil jsem to zrovna tak jako dnes, i když jsem to tehdy neuměl artikulovat. ()
Galéria (5)
Fotka © ARTE France
Reklama