Nezanechať stopu

║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $6,046,104║Tržby Celosvetovo $7,661,000▐ Príhody z lesa, ktoré aj mali slušný potenciál na úvod, však účasť Bena Fostera si pýtala aj trocha väčších psycho výkyvov ale nakoniec to ostalo len pri komornej dráme, čoraz viac komplikovaného vzťahu medzi otcom a dcérou. Ostáva to len pri náznakoch a nikam to priamo nesmeruje, ani z voza ani voz. /60%/ (22.12.2018)

„Chceme, nebo potřebujeme?“ - „Obojí.“ Aneb jak se žije v lese bez svolení úřadů...Beze stop je takový malý, nenápadný, komorně laděný film, přesto jsem si ho moc užil. Možná jsem byl jen správně naladěný, ale putování ústřední dvojky žijící skoro až partyzánským způsobem života mě bavilo. A ačkoliv tahle studie vztahu disciplinované dcery a traumatizovaného otce na cestě plyne pomalu, vůbec to nevadí, divák to má především procítit. Naladit se na otcův odpor vůči nedobrovolnému socializování, stejně jako dceřino postupné (ačkoliv tlumené) bouření se či prohlubující odcizení. Pak ani není potřeba přehršel dialogů, hlavní protagonisté vše dokážou s přehledem zahrát i třeba jen grimasami a očima. A oba jsou perfektní, zvlášť Thomasin (ta mě zaujala už v o rok mladším Jojo Rabbit a budu ji nadále pozorně sledovat). Okamžik zlomu visí ve vzduchu, a i když je zde spíš decentní, závěr mi přišel krásně niterný (dojemný tak akorát, aby nezačal citově vydírat). Dávám solidní 4*, nezodpovězené otázky ve výsledku vadí minimálně. (29.03.2020)

Hodně introvertní film – a to nejen z charakterového hlediska, ale i stylem vyprávění. Krásné prostředí lesů, v nichž žije otec s dcerou mimo konzumní společnost a to zcela dobrovolně. Pro otce je život v civilizaci lidmi nepřijatelný – jeho dcera nemá moc na vybranou, a tak zůstává s otcem, ale postupem času přichází na chuť životu mezi lidmi. Od toho se odvíjí hlavní motiv filmu, jenž zkoumá vztah člověka k přírodě a střet moderního způsobu života s tím prostším bez materialismu. Filmů řešících podobnou tématiku jsem viděl vícero, a možná proto na mě Leave No Trace nezapůsobilo tak, jako třeba Into the Wild či Captain Fantastic. Ve srovnání s těmito filmy je Leave No Trace rozhodně komornější, znatelně pomalejší a náročnější. Se svou dvou hodinovou stopáží tomu trošku chybí tah na branku, některé pasáže se dosti vlečou a nedokázaly mě přitáhnout k sobě. Film spěje k celkem očekávanému závěru, kde obě hlavní postavy musí učinit nezbytné a pro svou osobu jediné možné řešení. Zajímavý a hezky natočený film, který mě bohužel až tak za srdce nechytil, ale rozhodně dávám palec nahoru. (05.07.2018)

Nudné a úplně zbytečně na dvě hodiny natažené drama, které nemá zrovna špatné téma a dává prostor oběma stranám, jenže mu chybí nějaký ksicht, nějaké vyznění a na ty dvě hodiny i nějaký děj. Sledujeme otce a dceru, jak žijí v lese, pak je z toho parku vyženou, žijí u nějakých lidí v domě, pak znovu zdrhnou a celé to končí tak, jak jsem předpovídal už ze začátku, takže ani k nějakému pořádnému zvratu nedojde. Tohle je téma tak na hodinu a dvacet minut. Navíc o postavách toho nic moc nevíme - Matka je mrtvá nebo je na živu? A proč se ten otec tak straní společnosti, že žije sám s dcerou v lese? Od kdy s ním takhle ta dcera v tom lese žije? Ani bůhvíjak poetické to není, spíš mi to přišlo většinu času poněkud chladné. Ale ono je to tím, že neznám motivace hlavního hrdiny, kdybych věděl, proč žije odloučen od civilizace, našel bych si k němu nějaké větší sympatie. Tohle je prostě celé takové nijaké, nějak samo si to plyne, bez hloubky a nějakých myšlenek. 2* (03.01.2020)

Krátce po Šťastném Lazzarovi další film, na jehož konci jsem měl chuť utéct do divočiny a zbytek života strávit mezi vlky. Ty filmy jsou sice zásadně odlišné, Beze stop je například mnohem intuitivnější - události prostě jako v časosběrném dokumentu následují jedna za druhou, aniž by byly dopředu exponovány (celá první polovina Šťastného Lazzara je oproti tomu přípravou na tu druhou), děj volně nedramaticky plyne, některé podstatné informace se nedozvíme, k mnohým postavám a situacím se vyprávění nevrací (o matce například dozvíme pouze to, že měla ráda žlutou barvu). Překážky musejí hrdinové překonávat zejména kvůli tomu, aby lépe poznali jeden druhého a sami sebe, ne kvůli dosažení určitého cíle. Při bližším pohledu lze v Beze stop stejně jako v Lazzarovi odhalit předivo motivů provázaných s tématem vztahu člověka k vlastní přirozenosti. Oba snímky obracejí naši pozornost (zpět) k přírodě (či obecně k tomu dobrému a nezkaženému), resp. nás nutí k zamyšlení nad vztahem člověka k ní. Myslím, že se jim to daří ještě lépe než „čistým“ přírodopisným dokumentům, na které je vzhledem k absenci lidského elementu obtížnější se emocionálně napojit. V Beze stop tomu napomáhá fakt, že ve filmu není jediné záporné postavy. Jde čistě o střet systému (vůči němuž se Graniková nestaví vyloženě kriticky) s lidmi, kteří chtějí (potřebují) žít mimo něj. Jejich situaci chápeme, ale zároveň nejsme návodně vedeni k přijetí stanoviska, že waldenovský způsob existence je jediným správným. Podobně ambivalentně se film staví k otázce svobody. Civilizace sice stanovuje závazné normy (vztahované zde i na vánoční stromky, které musejí všechny vypadat perfektně) a každého se snaží nějak zaškatulkovat (jako Tom ukládá do šuplíků v novém domě košile), ale hlavní hrdinka je zase v lesích pod neustálým patronátem svého otce a nemůže se spolehnout na základní životní jistoty. V dobrém i zlém připomínají pár mořských koníků, které je zpřítomněn dívčiným přívěskem nebo pomerančovou slupkou připomínající právě tohoto živočicha, který zůstává v páru po celý život a v jehož případě mláďata vyrůstají v břišním vaku samce, nikoliv samičky. Dát někomu svobodu přitom může nejzazším vyjádřením lásky. Film tak sice svým příběhem zviditelňuje určitá témata, ale rozhodnutí, co je lepší, nechává na nás. Podobnou volnost ovšem nechává Will při výchově své dceři. Nevede ji k přijetí jednoho dogmatického pohledu na svět (na její zmínku o tom, že Bůh stvořil žáby, jak se dočetla z letáku rozdávaného místní křesťanskou komunitou, reaguje s úsměvem, ale ne odmítavě), ale podněcuje její zvědavost. Díky této volnosti, kterou nám film poskytuje, má o to větší váhu názor, k němuž dojdeme. O to déle také film po odzbrojující, přitom nanejvýš prosté předposlední scéně doznívá. 85% (14.07.2018)