Letní opojení

Katherine Hepburn byla bezesporu úžasná žena a herečka. Bohužel v tomto filmu není co hrát. První polovina filmu je pouze vyplněna obrázky Benátek, v druhé polovině se nám hlavní hrdinka zamiluje, dá si pár polibků s milým a je konec. Opravdu nevím, čím by tento film mohl být slavný. Snad jen pohledy na Benátky, které mapuje neustále. Jenže o to já v romantickém filmu s takovou herečkou rozhodně nestojím. Jakýkoli náznak kouzla Prázdnin v Římě je jen zdánlivý. (07.07.2008)

Smutný příběh nejromantičtějšího města světa. Benátek, v nichž se musí zamilovat opravdu každý. A stalo se to i stárnoucí Katharine Hepburn. Zpočátku jsem se domníval, že se bude jednat o romantickou komedii, jakých Katharine (např. s Tracym) natočila bezpočet, ale ouha! Katharine tu hraje nešťastnou ženu, jež se chce zamilovat, jež se ale bojí zamilovat a jež se nedokáže zamilovat. A když ona láska přijde, vyvstanou další obavy a strach, které definitivně pohřbí jemnou, nedávno se zrodivší naději. Je to odvážné tvrdit, ale Katharine těžko předvedla někde lepší výkon, a především ztvárnila opravdovější postavu. Nepamatuji si, že by mi kdy jakákoliv ženská hrdinka byla tak blízká. A další neopomenutelnou složkou snímku je čarokrásná Leanova režie. Chválím Leana, kde se dá, a tady nelze jinak. Ty kompozice náměstí svatého Marka s hejny se střech se snášejících holubů! Ohňostroj, tanec i závěrečný odjezd vlaku. Těchto 100 minut je zoufale málo! (02.07.2006)

Oč méně hodnocení a komentářů tento nezapomenutelný film zatím má, o to výstižněji je jimi charakterizován. Ač hollywoodský formou, je tento film o to živější a přitažlivější obsahem. Přerývaná láska, obvyklá v méně upjatém katolictví a kdysi mnohem obtížněji představitelnější v americkém puritánství, tu v hodnotovém světě dnes již vymřelé generace kvete naplno. Kulisa jednoho z nejkrásnějších měst světa, její laguny, kanály, ostrov, který je mořský jen slaností vod Jaderského moře, které ho obklopují, nezapomenutelná architektura města Seenissimy, jež na něm stojí více než tisíc let, byly ve své době jedním z prvních pozdravů znovu ustáleného a zakotveného míru (od války uplynulo sotva deset let). Psychologie postav, jednoznačná a nekomplikovaná ve svém protikladném směřování, ve skutečnosti v sobě zahrnuje vše rozporuplné a protiřečivé, co do naší doby patří. Ženství, zělesňované v mnoha rolích Katrin Hepburnovou, opakovaně imponuje prorostlostí citu i rozumu, schopností zůstat sama sebou i se odevzdat citu. Prchavost lásky, která se nevyhýbá ani střednímu věku, léto, které sice ještě naplno září, ale již není s to skrýt pavučiny svého babího epilogu, to je esence filmu, který upoutává naši pozornost a natrvalo zaměstná naši paměť. Bohužel vůbec ne naši dividitéku. Ale tak už to bývá. (01.05.2008)

Lépe než uživatel sportovec to vyjádřit nedovedu, takže se nebudu opakovat. Tento film má v sobě něco nepopsatelného. Řekl bych to zjednodušeně tak, že prostě září... Jestli bych si měl někdy vybrat favorita ze všech romantických filmů, tak vedle Madisonských mostů by to byl právě tento. A přece jen budu kolegu citovat: "... film, který upoutává naši pozornost a natrvalo zaměstná naši paměť..." Protože tato věta je i z mého pohledu do nebe volající skutečnost. Dle mého jedna z nejlepších rolí Katharine Hepburn. (08.11.2011)

Summertime stojí a padá s Katherine Hepburn - až marnotratně obsazenou do této šedobledé povídky. Žena, která si nezvykla žít ve světě bez horizontů, se vydala v poslední minutě na cestu a ta její vůle dojít až na samu hranici, zapřít sebe sama, rozkolísat pod sebou zem - není jen hodná obdivu, ale zaslouží si, aby se divák pokusil osvojit si ji také. Zatímco Lean tká sentimentální procházku Benátkami, spojenou s banální romancí s hezkým Italem, Hepburnová vše okolo boří - celou tu selanku červené knihovny - a ať si film skončí, jak chce, hlavní hrdinka ty závěrečné titulky překročí jak mrtvolu a vykročí v dál. Lze jen litovat, komu se námět dostal do rukou. Rád bych byl s tou zvláštní ženou alespoň rovné tři hodiny, sledoval ji, jak se ocitá ve městě na vodách, jak se sžívá s tím, jak se odráží a jak jinak vypadá to město, než jak ho popisují bedekry. Rád bych ji seznámil s někým mladším a méně anebo více směšným milencem, někým, kdo by k ženě nepřistupoval rutinně s osvojeným repertoárem frází, ale s otázkami. Nechtěl bych z nich vytvořit běžný či jinak otřelý milenecký pár, ale dvojici přátel, kteří si vidí hluboko do duší a jsou ochotni kvůli tomu druhému v lecčems svém ustoupit - a něco vyžadovat (i po sobě) zcela neústupně. Ničeho takového nebyl Lean schopen, a jeho film je tak tichým pomníkem ztracené příležitosti a jednoho benátského léta. PS: Neprožitý benátský sen shoří v čase pandemie bezezbytku. Itálie jak z turistického prospektu nikdy neexistovala. Melodrama zestárlé sekretářky a vysloužilého podvodníka se starožitnostmi - ta divná mesaliance amerického snu a italského poválečného resentimentu - utěšit nedokáže - stejně jako stohy večerů pod lampou. Ale ta jedna tvář, ty stovky výrazů, jimiž vládne! to všechno obstojí. Upozorňuje na samotu, která nedaleko tebe spřádá svůj vlastní tichý svět jako past, do níž chytí celou skutečnost, a podotýká, že i ty se musíš něčeho zříci, abys dokázal vyjít na cestu. (25.04.2020)