Spartakus

KOMENTÁŘ OBSAHUJE DROBNÉ SPOILERY KE VŠEM SÉRIÍM! ___ Nečekaně šťavnatá pecka plná brutality, krve (byť pouze digitální), slušné (převážně arénové) akce (zpočátku hodně ve stylu Snyderovy 300, což některým divákům asi nesedne), dekadence (velká míra nahoty, sexu a vulgarity v dialozích), intrik, zajímavých postav (mimo Spartaka stojí ještě za zmínku například jeho charizmatický konkurent Crixus, nevyzpytatelný a podlý kariérista Batiatus, či respekt vzbuzující trenér gladiátorů Doctore) a stále se zlepšujícího děje. Excelentní seriálová droga, jejíž scénáristé i režiséři jakoby si s každým dalším dílem byli jistější v podání své vize (ubývá komiksových cákanců krve a dalších pozlátek ve prospěch kulervoucího příběhu), díky čemuž jsou emoce čím dál tím silnější, stejně jako divákova závislost a nedočkavost po následujících epizodách (slastné finále navnadí na druhou sérii úplně nehorázně). Zkrátka starověk krutý, prohnilý, amorální a především zábavný jako snad nikdy předtím! Oproti "ŘÍMU" je to možná tak trochu béčko, ale mě osobně počáteční osudy thráckého otroka a gladiátora, který se rozhodl ukázat zkaženým Římanům, zač je toho useknutý loket, bavily a uchvacovaly neporovnatelně víc... S01: 100 % ___ Problém druhé sezóny není ani tak v (nezbytném) přeobsazení titulní postavy (McIntyre je možná ještě charismatičtější než byl Andy Whitfield), jako spíš v neucelenosti hlavního příběhu - rozpadá se tak na několik menších, z nichž skutečné grády mají jen dva (velkolepá záchranná a vyvražďovací akce v pátém dílu a závěrečné dvě epizody, v nichž probíhají zpravidla strhující střety s Glaberovou armádou). A jistá potíž je i se samotným Spartakem, který jakoby zde přestal být ústředním tahounem a stal se jen jednou z mnoha postav - a bohužel jednou z těch méně zajímavých. Kvůli tomu se trochu ze seriálu vytrácí primární podstata Spartakova příběhu... Akční scény jsou víceméně na stejné úrovni jako v předchozích dvou sériích (KREV A PÍSEK a BOHOVÉ ARÉNY, btw POMSTA dějově navazuje i na tento prequel!), a opět platí, že zpomalovačky jsou využívány až příliš často... Zábavu v neakčních scénách opět zajišťují především intriky mezi záporáky (Ashur je opět nebývale slizký, vývoj vztahů mezi Glaberem, Ilythií a Lucretií je dopředu jen těžko čitelný) a různorodé konflikty mezi vzbouřenými otroky (Oenomaus/Gannicus, Crixus/Agron atd.). S02: 80 % ___ Závěrečná řada je naštěstí skoro stejně skvělá jako první. Má podobně dobrý tah na bránu, je v ní minimum zbytečných podzápletek a postav a ze Spartaka je znovu ten pravý ikonický borec, který budí patřičný respekt a je před svými pronásledovateli takřka neustále o krok napřed. Největší devízou VÁLKY ZATRACENÝCH je dle mého ale výborně napsané (příjemně komplexní a nejednoznačné), zahrané a zejména využité trio nových záporáků. Hodně mě bavil smysluplně se vyostřující vztah frajírkovitého Caesara s Tiberiem, Crassovým snaživým, ale nepříliš schopným (a později i nepěkně zákeřným) synem. No a samotný Crassus je horký kandidát na nejlepšího padoucha celého seriálu. Jednak velmi dobrý bojovník (viz hned první díl sezóny), a ještě lepší válečný stratég (navíc ve srovnání s Batiatem, Glaberem či Ashurem je to i o dost méně zákeřná svině). V podání bezchybného Simona Merrellse je Crassus skutečně charismatický "big boss" a je tak Spartakovi naprosto ideálním soupeřem (jejich společné scény, kterých je ovšem bohužel jen pár, mají obrovský emocionální náboj). Z jednotlivých dílů nejvíce vynikají asi poslední tři. V nich jde (vzhledem k blížícímu se konci) už hodně do tuhého - probíhají v nich velké bitvy (alespoň na televizní poměry), umírají stěžejní postavy atd. No a finální epizodu osobně řadím mezi to nejsilnější, co mi televizní tvorba kdy nabídla - jeden velký nářez, ať už jde o velkolepou a napínavou akci, nebo o emoce. SPARTAKUS zkrátka skončil v nejlepším. Díky za to! S03: 90 % (02.10.2010) (menej) (viac)

Blood and Sand - 90% - Myslel jsem, že s touhle volbou jsem se netrefil. První díl je totiž prázdný v dialozích, podivně nesoustředěný v představení hlavních postav, směšný v tricích - a pak už je jenom lépe. Capua v sobě totiž skrývá silné charaktery, šokující zvraty, nečekané ztráty ve všech hierarchických rovinách a děj gradující téměř nesnesitelně. Tvůrci se nebojí dotlačit diváka do polohy, kdy se na další krvelačně podaný zápas chtě nechtě musí těšit, až takhle silně a přesně seriál útočí na nízké pudy, aby ale hned vzápětí vháněl slzy do očí nemizejícím soucitem. Andy Whitfield byl král, který i když některé chvíle neuhrál herecky, tak charizmatem pokaždé. Hmatatelná zášť vůči Crixovi nebo Batiatovi v poživačném Hannahově podání byla tím největším pokladem, která seriál táhla k vrcholu hned v jeho začátcích. Vengeance - 80% - Velký respekt tvůrcům za to, jak statečně se se vším vypořádali. Bezmála z poloviny totiž sledujeme nový seriál, kde naštěstí zůstaly městské intriky a pokusy o rozptýlení davu (byť arénové souboje anonymních postav byly velkým omylem). Bloudivá dobrodružství hlavní skupiny baví jen proměnlivě a s přimhouřenýma očima. Zranitelná statečnost původního představitele titulního hrdiny je pryč, Liam McIntyre se snaží seč může, ale hlavně v této sezóně je věkový rozdíl vůči Whitfieldovi nepříjemně patrný a rušivý. Co je ostuda, je Naeviino přeobsazení. Nikdo samozřejmě nemohl očekávat, že bude Cynthia Addai-Robinson své předchůdkyni podobná jako vejce vejci, ale tohle je takový rozdíl, že by snad bylo lepší nechat její postavu zemřít a Crixovi najít lásku zcela novou. Takže i když v polohách hereckých, scenáristických i dobrodružných Pomstě něco chybí, bohatě ji zachraňují dva faktory. Prvním je rozevlátý bohém Gannicus, který se do party dostavil z prequelové arénové perly a dotváří tak prvek, který statečnému povstání dosud chyběl. Tím druhým jsou dvě závěrečné epizody. Ty totiž nejsou ničím jiným než vznešenou, krvavou a nemilosrdnou antickou tragédiií se ztrátami na životech, kam se podíváš. Neuvěřitelná záležitost právě proto, jak nepřipraveného mě v tu chvíli seriál zastihl. War of the Damned - 70% - Do poslední sezóny jsem vstupoval s mrazením v zádech, protože s příchodem Marca Crassa se mi vybavily i za školních let hltané kapitoly dějepisu. Až jsem občas nemohl věřit, jak rychle se ze skromného příběhu doutnajícího povstání stala velkolepá válečná strategie. Seriál se bohužel vyvíjí lépe jako celek, než že by něco podobného zvládly i jeho postavy. Všichni jsou na začátku právě tam, kam dojít měli (statečný alkoholik Gannicus, věčně zamilovaný válečník Crixus, zadumaný stratég Spartakus a bohužel i bojechtivá hydra Naevia) a kolem téhle čtveřice se děj točí až trochu v kruzích. Opět je potřeba mít příběh v jednom konkrétním bodě, tentokrát je jím město Sinuessa. Tady se Válka zbytečně zastavuje a až do chvíle, než na jeho zdi zaútočí Římané, se jedná o vyčkávací taktiku Crassovu i tvůrčí. Nefunguje to, hromada nových postav divákovi k srdci nepřiroste, tím spíš, že tuší, že se na obrazovce příliš neohřejí a ve většině případů je čeká další rychlý konec. Až od vánice jsem se ale dokázal naladit na příslušnou notu a začal pociťovat, že právě tady je začátek konce. Mrazení s vědomím, kdo všechno zemře nebo by zemřít měl, je ochromující a poslední epizoda Victory, jakkoli mě netrefila přímo na komoru, je více než důstojným završením. Byl to příběh statečných mužů, velkých pánů a krásných žen (Mira, Ilithyia, Seppia nebo Sibyl braly dech). K dokonalosti mu chybělo dost, přesto jsem za něj moc rád, že překročil svůj stín jako údajného seriálového přiživení se na fenoménu 300. I am Spartacus. (22.03.2021) (menej) (viac)