Eric Clapton

Zrovna dohrála skladba Cocaine právě od Erica Claptona na jednom rockovém rádiu :-). Včera jsem šel do kina s cílem se něco dozvědět, neboť o život Erica jsem se nezajímal a něco málo mi říká jen jeho sólová tvorba, takže pro mě byly všechny informace přínosné. Takto by měly vypadat všechny životopisné filmy, začíná se narozením a končí se smrtí nebo současností (podle toho, zda daná soba žije), zde teda je dost komentářů přímo od Claptona. Je tu komplet dětství a potom ještě dvě odbočky k němu, jak už je dospělý a souvisí to se zrovna ukázanou situací. Ženy - přítelkyně, jeho "osudová" žena, kterou zrovna měl, když chlastal, tomu se říká pech. Jeho kamarádi, hudební spolupracovníci z kapel The Yardbirds, Johnem Mayallem & The Bluesbreakers, Cream, Blind Faith, Derek and the Dominos, zvlášť je zmíněn Duane Allman; dále Ericova závislost na kokainu a poté na alkoholu; vše podrobně až do roku 1991 (smrt jediného syna, jinak má samé dcery). Pak už je to 5 minutové letem světem až do současnosti (rok 2017) - nová manželka, dcery, dražení kytar za statisíce, kdy peníze šly na nadaci, která má léčebnu pro feťáky a alkoholiky na nějakém ostrově. Film končí na nějakém festivalu bluesmanů (asi pořádal Eric, či se nějak podílel) a snímek je věnován kamarádovi Palmerovi, který v roce 2017 skonal. Je to pro všechny, které zajímají životy kvalitních muzikantů a až na pár nudných pasáží (dvě u mě byly skoro na usnutí) je to zajímavý snímek. (31.03.2018)

Prvních 10 a posledních cca 20 minut je to dost síla. Jestli se říká, že osud nakládá člověku víc a víc, aby si uvědomil, co je podstatné a uměl rozhodnout se co se sebou, tak u Claptona to platí na 100%, když musel prožít tu nejtragičtější zkušenost, která může rodiče potkat, než se "srovnal". Takže začátek a konec je pětihvězdičkový, k prostředku už mám malé výhrady: je tam dle mého názoru poměr hudby a informací příliš ve prospěch hudby, ztrácí se tím spád a kontakt. Další věc, která vadila mému amatérskému vkusu, byl komentář blízkých osob pouze v podobě mluveného slova - já bych je raději k tomu viděla i obrazem, protože jen slovní informace, když není doprovozena výrazem mluvčího, je pro mě jen padesátiprocentní, půlka mi chybí. Dále se mi nepodařilo s hlavní postavou navázat to magické "spojení", takže ve srovnání s např. s dokumentem o Georgeovi Harrisonovi to pokulhává. Musím však pochválit parádní, zemitě živočišný zvuk zařazených částí skladeb, který diváka hodí zpět do minulého století. (28.12.2018)

Přestože aktivně sleduji Erica "od Yardbirds", z jeho soukromého života jsem toho moc nevěděl; snad jen o milostném trojúhelníhu s Clapton, Harrison, Boydová a tragické smrti jeho čtyřletého syna. Jeho dalším milostným pletkám a neřestem jsem se disud vyhýbal. Ano je to asi věru lepší nechat hrdinům nějaké ideály. Jak ale vysychaly jeho tvůrčí a sexuální síly, teprve tehdy se postupně stával "tatíkem blues" (ovšem spolu s Johnem Mayallem, který se jím stal dříve). - Po koronavirové závoře jsem přejížděl z chalupy do města, a do auta jsem si vzal Mayallovy "Bare Wires"; desku, kterou jsem v době vzniku považoval za příliš rozvláčnou a studenou. Dnes se mi líbila víc než desky od Cream. Ostatně, opomenu-li výbornou bluesovku "Strange Brew", pak se mě Clapton zaujal spíš v oblasti pop-music (třeba Wonderfull Tonight nebo Let It Grow). - To, že u EC něco nesedí, jsem postřehl už při rychlém založení a rozpadu skupiny Blind Faith, kterou táhl ještě nadanější a skladatelsky schopnější Steve Winwood. Mudrovat by se ale dalo..... třeba o tom, že 12 tyčí (taktů) se snadno může stát 12 tyčemi (mříží). (18.04.2021)

Jo, kdyby Eric CLapton utopil skoro dvě dekády svojí kariéry jen ve dvanácti barech, bylo by to ještě OK. Na druhou stranu, kdo může říct, že ho z heroinové závislosti dostal chlast, a že to přežil několik desetiletí?:) No, dost bylo humoru, protože samozřejmě úplně jiná věc je to, co Claptona dostalo ze všech závislostí, a čemu je (myslím i díky štědré bulvarizaci ergo zbytečnému rozpitvávání) moudře věnováno jen asi posledních deset minut tohoto neskutečným množstvím informací a soukromých materiálů natřískaného dokumentu. Dobrá polovina stopáže mapuje Claptonovy úplné začátky, a musím říct, že jakožto téměř úplného neznaboha mě to úplně ohromilo. Zejména to, jak Clapton zamlada vypadal, protože to byl prostě vizuálně ÚPLNĚ jiný člověk. A jak to tak u výjimečných umělců bývá, měl to zatraceně těžké, pokud jde o rodinu, ve které (ne)vyrůstal. Vzato kolem a kolem, není jeho cesta k (jak víme neúspěšné) sebedestrukci ničím nepochopitelným, zvlášť když se přihlédne k době, ve které stoupal nahoru, a k prostředí, ve kterém působil. Film sice má přes dvě hodiny, ale není důvod si stěžovat na jedinou minutu. Závěr s B. B. Kingem je přesně takový, jaký má u takových šťastných konců být. A koneckonců takový je celý tenhle pohnutý bluesový megakoncert. 90%. (28.10.2018)

Důkladně připravený dokument o fenomenálním kytaristovi, který za sebou nechal na hudební mapě nesmazatelnou stopu. Bohužel do toho patří i 70. a 80. léta definovaná jeho vztahem k drogám a alkoholu. Sice se s autorkou úplně neshoduji v tom, čeho je v dokumentu moc a čeho málo, ale jinak veskrze dobrá práce. (21.08.2020)