Jan Palach

» Česká kinematografia prežíva akúsi dlhodobú tvorivú krízu, keď by som ešte doplnil, že ani tá naša na tom nie je o moc lepšie ! « 『 Ó Môj Bože, kde sú tie staré komunistické časy, že sa aspoň nakrúcali bohovské filmy, keď už teda nič iné ! 』Síce netvrdím, že by sa mal teraz Jan Palach v hrobe obracať z toho, ako k nemu pristupoval r. Sedláček a sc. Kantůrková, ale ani sa nejedná o nič strhujúceho, čo je určite premárnený potenciál, ktorý sa skrýval za jeho odvážnym činom. Skrátka, zaslúžil by si dôkladnejšie spracovanie, ktoré som z časti videl už vo vynikajúcom Horiacom keri, ale tam mal iba kratučkú vsuvku. _Na tomto nie príliš podarenom filme ma nezaujalo takmer „ani mäkké f” , okrem niektorých dynamickejších sekvencií s demonštráciami. Je tu v prvom rade - nevýrazný, slabý a nepodarený strih Josefa Krajbicha, že miestami d.p. Jana Šustera vytvára zaujímavú kompozíciu obrazu. Réžia a scenár ma e-x-t-r-a nepotešili ! Predstaviteľ Palacha, Viktor Zavadil je dosť dobrý vo svojej úlohe, snaží sa. Z trojice herečiek : Bydžovská, Kanátová a Barešová, ma samozrejme najviac zaujala slovenská Kristína K. A práve ona by to mohla niekde dotiahnuť ? Česi a Slováci spoločnými silami nakrútili film, ktorý by sa možno pred 50. rokmi zapísal do dejín, ale ani takáto súčasná spolupráca negarantuje, že tým pádom vzniká čosi prospešné. Nevedia to, a ani my to nevieme ! Stratili cit pre skutočnú filmárčinu, ktorá občas uzrie svetlo sveta ! (09.02.2019)

"Jako já mám jít protestovat, jo? Celej žhavej, vole !!" I tak by se ve zkratce dalo popsat co se dělo, když se tenkrát Palachovi zapálily lejtka a šel zapáleně za svým cílem až se z něj kouřilo. Neberte mě zle, chápu že pro někoho je hrdina, mučedník a co já vím co ještě, jen mám prostě hrozně ráda černej tumor a když si dělám prdel i ze svého tumoru, co mi zasadil semínka v mozkovně, tak Vám asi dojde, že holt na mě, tyto gesta dojem nedělají ani u Palacha ani u Husa, jehož cesta byla dlouhá, ale konečně došel na hranici. K filmu - K mému velikému, převelikému smutku se mi dočista vykouřil z hlavy, jelikož sem u něj několikrát klimbla, což bude asi tím, jak moc mě zaujal. Každopádně chápu, že lid zdejší ho asi vesměs ocení, já jakožto přivandrovalec z Vietnamu holt nemám ten správný zápal a navíc lidi, kteří dobrovolně páchají sebevraždu, i když mají dost důvodů pro které by mohli žít, prostě nepochopím. Včetně toho, že absolutně serou na své blízké a na to, jak se se ztrátou milované osoby, vyrovnají. (05.01.2020)

21. ročník festiwalku Kino na granici je zase dost popiči. Tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že naprosto splňuje veškeré atributy profesionálně zorganizované akce, kde se v odporném bezútěšném prostředí českého a nádherném historickém polského Těšína (bohabojní bezďáci a cigoši se zaplaťsatan do Ojczyzny bojí, tudíž zvratky a chcanky končí před mostem přes Olši) starají o kdejakého kokota jako o vlastního. Jen letos dost školácky manažersky pochybili a zapomněli uzavřít s Ředitelem smlouvu o dodávce počasí. Jistěže je to zřejmá chyba polské strany, protože ta má nahoru přímou linku, avšak nejvyšší Meteorologická entita to pojala nexenofobně a trestá i ateisty, tudíž na obou březích panují klimatické podmínky totálně napiču. Tedy opět pardon, chtěl jsem samozřejmě říct, že tyto neodpovídají normativním standardům posledních let a Žán Pól dvojka zjevně ztrácí pozici oblíbeného náměstka. Naštěstí pořadatelé alespoň částečně vyvážili svou minelu tím, že zvolili otvírák, u něhož se zmoklý a promrzlý divák a priori zahřeje. Abych byl upřímný, já se k ohni moc nehrnul v očekávání Hořícího keře ryloudyt, u kterého se budu muset ze zoufalství, na protest proti trapně kýčovitému morálnímu konzumerizmu a z totální nudy k posrání někdy uprostřed radši polít benzínem a zapálit, abych se tolik netrápil. K mému velkému překvapení jsem však ani neotevřel kanystr, protože se jednalo o scenáristicky i dramaturgicky poutavé, poměrně působivé a skoro nestranné retro s dobrým typologickým výběrem mile nesympatických herců, které se vyhýbalo obvyklému hysterickému glorifikování psychicky postižených dětí s akutním zánětem kategorického imperativu a záchvaty vyššího mravního principu. Sice toho Jeníka vykreslili jako správňáckého pyjonýra, téměř vegana a plachého panice, co nepije a kdo ví, jestli kouří (vzhledem k přitažlivosti jeho obrněné dívky patrně kouřil), nicméně to k psychotikům vcelku sedí, protože jinak by si vážili života a nezarmucovali své blízké pácháním pičoidních gest, pro která, sotva jim přestal stydnout puding v družině, absolutně nemohou mít mimo lability a sebevražedných sklonů jakákoliv objektivní opodstatnění. Něco, jako by se někdo v dneska upálil na protest proti vstupu Endyho Babitche do politiky. Snad větší zlo než Rusáci, to ještě uvidíte, a ta kunda by stejně neodstoupila, ani kdyby najednou protestně blafly dvě střední školy a řeznický učňák, protože je to jen cílená mediální manipulace a někdo proti té demogracyji přece bojovat musí! (29.04.2019)

Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. (10.02.2019)

Silný příběh se syrovým a velmi autentickým vyobrazením okupace, navozující divákovi velmi nepříjemné pocity. Na jednu stranu pěkný životopisný film o normálním klukovi, který si žil svůj sen na univerzitě, na stranu druhou hrůzu nahánějící atmosféra, všudypřítomná beznaděj a bezpráví, které ho dohnaly k zoufalému činu, jež se zapsal do dějin naší země. Je potřeba si takovéto lidi připomínat a hlavně nebrat svobodu jako samozřejmost. PS: Skvělý výběr dobové hudby! (27.08.2018)