Cesty slávy

I s odstupem mnoha desítek let se Stezky slávy řadí k nejpůsobivějším (proti)válečným filmům, vytknout se mu dá opravdu máloco. V tom snímku se koncentrují všechny důležité emoce a střetávají všechny možné povahové rysy. Hrdinství se potkává se zbabělostí, idealismus s cynismem, obětavost se sobectvím a víra s beznadějí. Kubrickovi se povedlo dokonalé vtažení diváka do atmosféry zákopů zasypávaných dělostřeleckými granáty i zpustošené země nikoho rozervané jizvami výbuchů a pokryté troskami válečného šílenství. Stezky slávy představují vrcholnou školu především pro filmové kameramany. Co záběr, to obrazová lahůdka. Absurdní scéna vojenského soudu nad údajnými zbabělci, která má zamaskovat nesmyslnost útoku oslabené jednotky proti vojenské pevnosti, je pak obžalobou všech vojenských a politických systémů, které své obyvatele považují za pouhý kanónfutr pro své zájmy. Celkový dojem: 95 %. (13.12.2018)

Procedurální, mrazivě chladná kritika institucionalizovaného zabíjení, která nezůstává u nejvyšších hodností (zastupovaných kubrickovsky odsouzeníhodnými otcovskými figurami). Zodpovědnost je přenášena i na ostatní, kteří se snaží především vyhovět příkazům, aby vojenská mašinerie šlapala stejně plynule, jak působí dlouhé kamerové jízdy. Zastavit znamená riskovat postavení. Každý nese kus viny, včetně vojáků, kteří se v ironicky kýčovitém finále (které opravdu nemělo hrát, jako u Renoira, na humanistickou notu) zachovají jako malé děti. Střet světa vůdců a vedených je zároveň střetem zákopového hororu, který se racionalitě vzpírá a nějž se generálové přesto snaží uplatňovat racionální měřítka. Film i po letech fascinuje formálním zpracováním, střídáním dlouhých jízd a krouživých pohybů, chytrým využitím velké hloubky záběrů, atmosférickým svícením, pohybem postav prostorem v souladu s tím, jak se dramaticky vyvíjí scéna. Silná myšlenka, znamenité zpracování. Prostě Kubrick. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, Eodeon, genetique, VerteX (05.02.2006)

Úchvatné a naprosto pohlcující. Je opět vidět, že Kubrick se na režisérském postu prostě nikdy neztratil, a natáčel tak perfektní a dechberoucí snímky, že jsou minimálně stejně atraktivní i po padesáti letech. Tomuto filmu se mimojiné daří na diváka přenést beznaděj, kterou všichni jeho hrdinové nejen na bojišti, ale i v soudní síni prožívají. A je smutné, že s něčím hodně podobným byrokracii se lze setkat i zde, na válečném poli a ve válce samotné. Kirk Douglas (ta podoba s jeho synem Michaelem je neskutečná) se velice snaží jak po herecké stránce, tak jako jeho postava plukovníka Daxe. Neměl jsem ani na minutu nejmenší problém vžít se plně do děje, užívat si parádní černobílou atmosféru (osvícení mrtvol na bojišti světlicí je jeden z nejlepších záběrů) a být tam s nimi. Za zmínku také určitě stojí akční scéna útoku na Anthill, která si v ničem nezadá s bitvou na Pellenorských polích. Jiné přirovnání mne vážně nenapadá, protože ve Stezkách slávy je tento filmový moment tak zručně podaný, že mi to opravdu připomělo ty nejúchvatnější bitvy v dějinách světové filmografie - a k nim ty z Pána prstenů rozhodně patří. I tak je ale toto Kubrickovo dílo hlavně nervydrásajícím dramatickým snímkem, a to jedním z nejlepších v souvislosti s první světovou válkou. Máucta. (07.10.2009)

Výborné protiválečné drama a první Kubrickovo mistrovské dílo, pojednávající o armádním vedení, které neváhá ve zmanipulovaném procesu obětovat životy vlastních vojáků pro jejich domnělou zbabělost a ukazujíce tak smutnou pravdu, že mezi vlastními generály, sedícími v bezpečí s dalekohledem v ruce bývá více špatnosti než mezi nepřátelskými vojáky. Film je to nízkorozpočtový, bez velkolepých bitevních scén, a to je jen dobře, protože v komorním konverzačním dramatu vynikne nesmyslnost války mnohem lépe než v megalomanských bitevních scénách, nad kterými by si militaristi mohli ukájet své choutky. (09.08.2004)

Na to, že je to Kubrick, to připomíná i film. Samozřejmě jsou tady ty jeho manýry s dlouhými záběry skrze zákopy, ta jeho kompozice během soudničky nenechává nic náhodě, ale ve výsledku se to ještě dá. A po renesanci zájmu o 1. světovou volám už dlouho. A je tu Adolphe Menjou, který se z neznámého důvodu dožil i hvězdného důchodu, ačkoli byl chutný už od roku 1915. (08.04.2013)