Vtedy v Hollywoode

Od ´Jackie Brown´ zdaleka nejlepší film magora z videopůjčovny, i proto, že klasickou tarantinovku nepřipomíná, a že velký Quentin krvežíznivým tarantinovcům tak trochu vypálil rybník. Ti čekali typické krvavé morytáty, a dočkali se vyspělé filmařiny, kde Tarantino úsporně pracuje s tempem, nikam nespěchá, mazlí se s každou scénou, s každou replikou (scény se Sharon Tate v kině, či přemoudřelou holčičkou jsou TOP). V samém závěru se však BOHUŽEL Quentin utrhne ze řetězu a v přepáleném (doslova) finále nám všem zase ukáže, že za kamerou přeci jenom stojí ten starý dobrý morbiďák, snad abychom nezapomněli. Pomo tady píše o „báječném“ finále, pro mě bylo nejslabším článkem jinak skvělého filmu. Závěrem krátká poznámka: bylo by dobré aspoň trochu mít v povědomí, kdo to je (byl) Roman Polanski a Sharon Tate, a jaký měli vliv na popkulturu konce 60.let. Ne jako ta slepice v kině vedle mě, která to na konci glosovala slovy: „Co tam dělala ta blond blbka, když tam byla úplně zbytečná?“ ___ PS: Ty krásné plakáty s Rickem Daltonem měly úplně ten samý grafický nádech, jako postery ke spaghetti westernům, které jsou k dostání na Wrong Side of the Art. Jo, a škoda, že jsem hetero, jinak bych si plakát s Bradem Pittem z tohohle filmu pověsil na zeď v pokojíčku :o) (24.08.2019)

„Bol mu viac, ako brat a len o čosi menej, ako žena.“ Pomsta Hollywoodu. Asi prvý Quentinov film, do ktorého sa mi vyložene nechcelo, ale nakoniec to bol v dobrom tak priamočiary a jednoduchý príbeh, až som zostal milo zaskočený. Americké 60. roky sú mi hrozne nesympatické a bojím sa ich, ale Vtedy v Hollywoode mi sadlo. Dokonca mi sadla (skvelá) dvojka sympaťák Pitt a citlivka DiCaprio, retro atmosféra bola skvelá (nielen vizuálne, ale i soundtrack), kasting parádny (dokonca ani Pacino mi nevadil) a na konci sa s tým QT pekne pohral, to som vážne nečakal. A namakaný pes k tomu. Za mňa veľká spokojnosť a iba minimálna nuda (niektoré scény by som možno na Quentinovom mieste vystrihol, ale na druhej strane chápem, prečo ich tam nechal/chcel). (12.12.2019)

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)

Devátý film Quentina Tarantina a v jeho způsobu vypravování se opět nic nezměnilo. Pravda, že samolibost trošku ustoupila a tak už tu nemáte 40ti minutovou scénu o ničem, jako tomu třeba bylo v Osmi hrozných. Pořád se ale jedná o přesně takový druh filmu, jaký můžete od Tarantina čekat. Délka tři hodiny, první dvě hodiny o ničem a posledních 40 minut nebudete u napjaté scény ani dejchat. Quentin si takticky přichystal další námět – Hollywood, ale ve skutečnosti je to opět Pulp Fiction na další způsob. Přijde mi, jak kdyby tento film byl takový opus magnum samotného Tarantina. Odkazuje na období, které zjevně má moc rád, ne-li z éry Hollywoodu nejradši – období westernů – a poukazuje na vše, co mu vytane na mysl. A je mu vlastně úplně jedno, jestli to období znáte, máte ty filmy nakoukané a zdali vůbec jste nebo nejste fanoušek těchto filmů. Jede si to prostě totálně po svém a fascinuje mě, kolik práce si s natáčením scének z různých filmů, s plakáty nebo jen se samotnými názvy vymyšlených filmů, musel dát. Z tohoto úhlu pohledu je Tenkrát v Hollywoodu neuvěřitelné dílo. Navíc i Leonardo DiCaprio a Brad Pitt je solidní dvojka do nepohody a tak ani nemůžou pravověrné fanoušky Tarantina zklamat. Pořád to na mě ale působí jako film, kde se sejde kopa herců, zablbnou si, nejvíc asi Leo a Brad. Vy máte pocit, jak kdybyste s nimi zašli na pivko, trošku jim vstoupili do života a v poslední části filmu se dočkáte tradiční tarantinovské akce. Ta je v tomhle duchu opět brutální ulítlá. Za mě nic nového pod sluncem. (13.01.2020)

Nabízela se reflexe toho, že v kaskadérství je mnohem více opravdovosti než v herectví, ale nakonec z toho vyšel nepříliš sourodý kompilát různě fungujících scén, jenž přivede diváka do paralelního vesmíru, ve kterém Rob Zombie přijde o inspiraci a Chinatown končí happy endem. Nostalgický Quentin předávkovaný tvůrčí svobodou zase jednou tak, aby bylo vidět, že ví a zná a divák, který ví a zná, se tím mohl pochlubit. Škoda jen, že s Tarantinovým dramaturgem je to v posledních letech jako s elixírem mládí. Kdekdo po něm zatouží, ale on neexistuje.. (09.01.2020)