Ciambra

Vyrůstání v romské komunitě na jihu Itálie je zde vylíčeno dost bez obalu, což je dobře. V tomto případě se hodně povedla práce s neherci, kteří jsou natočeni ve svém přirozeném prostředí. Líbí se mi také, jak se zde pracuje s hudbou. Z 52. ročníku Varů to pro mě byl určitě jeden z nejlepších filmů. (06.07.2017)

Jeden z nejpřesvědčivějších italských filmů posledních let se odehrává v romské komunitě v Kalábrii a sleduje dospívání mladého Pia, jenž se objevil už ve dvou předchozích režisérových filmech (jedním z nich byla krátkometrážní verze Ciambry). Carpignano napsal scénář na základě rozhovorů s představitelem hlavní role a dalšími neprofesionálními herci, jejichž svět zobrazuje v co možná nejméně zkreslené podobě a s nimiž zároveň strávil poměrně dlouhou dobu před samotným natáčením, aby si získal jejich důvěru (mj. se přestěhoval do Kalábrie a osvojil si tamější dialekt). Díky tomu nejde o odtažitou antropologickou studii, nýbrž o pohled na svět očima postav, jejichž životnímu rytmu se přizpůsobuje také pohyb kamery, potažmo rytmus vyprávění. Jde o vypravěčsky suverénní, oproti řadě jiných veristických festivalových dramat neobyčejně dynamický film, který ukazuje, že odkaz neorealismu je v Itálii stále (nebo opět?) velmi živý. Carpignano je rozhodně jeden z nastupujících talentů italského filmu, které se vyplatí nadále sledovat. 75% (08.04.2018)

"Ciambra" obsahem i formou navazuje na režisérovu předchozí črtu z titulního Středomoří : skromné, ale výrazně nadprůměrné dílko v tradici neorealismu, s přesvědčivou kresbou prostředí i postav a skvělým hlavním představitelem; jen ty záškuby ruční kamery, zabírající takřka na dotek, mě spíš rozptylovaly. (07.04.2019)

Rodina Amatů či Amatovcov kdesi v Kalábrii, připomíná (i když spíš vzdáleně) klany Szabů, Kováčů čo Hýblů ve Žďáře mého mládí - až na jeden rozdíl: vydělávali si (asi jen ve většině) prací; Kováčovi pracovali u ajznboňáků, Janek Szabů byl boxérem. Dlouho pak jsem cigány neviděl, až v nádražním bufetu v Brně jsem je spatřil, jak si pohazují s mou peněženkou, až zmizela z obzoru. Nyní jsem opět ve Žďáře a cikány vídám v rámci své práce (na dohodu) v ubytovně pro matky s dětmi, které namají kam jít. Na podzim byl jeden z mých úkolů vyvézt spadaná jablka. Požádal jsem ženy, které na noch klouzaly, když šli kouřit do altánku na zahradě, o pomoc. S pohrdáním odmítli. Zato jejich děti byly vděčné za každou práci, protože ji ještě považovali za zábavu. Současná metoda soužití s cikány (výchova, vzdělání, spolupráce) je založena na potvrzování jejich odlišnosti (nechuť k práci, nechuť poslouchat, nehchuť promýšlet věci do důsledku - tedy ne vždy negativní postoje). Tím se doufá dosáhnout toho, že nebudou krást jako v Kalábrii ani nebudou činí jinak. Nechť se utopí v nečinnosti, hádkách a omamných látkách. A to je také důvod, proč jim stát (tj.daňoví poplatníci) jako "kompenzaci" vyplácí tak vysoké částky (na děti, stravu, bydlení atd.) Za to nemusí - ale také nesmí - dělat nic, jen brát tyto peníze jako kompenzaci za svůj spackaný život (pokud jsou si to ještě schopni uvědomit) (13.02.2021)

Divácky menej atraktívna, ale výpovedne rovnako hodnotná varianta Mesta bohov, umiestnená do rómskej komunity v Kalábrii. Nestrieľa sa v nej, formu má skromnú, ale zmätenosť a vnútorný boj dospievajúca chlapca so spoločenským zaradením sa z nej cítiť až fyzicky. Vďaka kvalitnej réžii, reálnemu prostrediu a snaživým nehercom. Začiatok záverečných titulkov s ich menami je vrcholom filmu. (05.07.2017)