Ciambra

Rodina Amatů či Amatovcov kdesi v Kalábrii, připomíná (i když spíš vzdáleně) klany Szabů, Kováčů čo Hýblů ve Žďáře mého mládí - až na jeden rozdíl: vydělávali si (asi jen ve většině) prací; Kováčovi pracovali u ajznboňáků, Janek Szabů byl boxérem. Dlouho pak jsem cigány neviděl, až v nádražním bufetu v Brně jsem je spatřil, jak si pohazují s mou peněženkou, až zmizela z obzoru. Nyní jsem opět ve Žďáře a cikány vídám v rámci své práce (na dohodu) v ubytovně pro matky s dětmi, které namají kam jít. Na podzim byl jeden z mých úkolů vyvézt spadaná jablka. Požádal jsem ženy, které na noch klouzaly, když šli kouřit do altánku na zahradě, o pomoc. S pohrdáním odmítli. Zato jejich děti byly vděčné za každou práci, protože ji ještě považovali za zábavu. Současná metoda soužití s cikány (výchova, vzdělání, spolupráce) je založena na potvrzování jejich odlišnosti (nechuť k práci, nechuť poslouchat, nehchuť promýšlet věci do důsledku - tedy ne vždy negativní postoje). Tím se doufá dosáhnout toho, že nebudou krást jako v Kalábrii ani nebudou činí jinak. Nechť se utopí v nečinnosti, hádkách a omamných látkách. A to je také důvod, proč jim stát (tj.daňoví poplatníci) jako "kompenzaci" vyplácí tak vysoké částky (na děti, stravu, bydlení atd.) Za to nemusí - ale také nesmí - dělat nic, jen brát tyto peníze jako kompenzaci za svůj spackaný život (pokud jsou si to ještě schopni uvědomit) (13.02.2021)

Jeden z nejpřesvědčivějších italských filmů posledních let se odehrává v romské komunitě v Kalábrii a sleduje dospívání mladého Pia, jenž se objevil už ve dvou předchozích režisérových filmech (jedním z nich byla krátkometrážní verze Ciambry). Carpignano napsal scénář na základě rozhovorů s představitelem hlavní role a dalšími neprofesionálními herci, jejichž svět zobrazuje v co možná nejméně zkreslené podobě a s nimiž zároveň strávil poměrně dlouhou dobu před samotným natáčením, aby si získal jejich důvěru (mj. se přestěhoval do Kalábrie a osvojil si tamější dialekt). Díky tomu nejde o odtažitou antropologickou studii, nýbrž o pohled na svět očima postav, jejichž životnímu rytmu se přizpůsobuje také pohyb kamery, potažmo rytmus vyprávění. Jde o vypravěčsky suverénní, oproti řadě jiných veristických festivalových dramat neobyčejně dynamický film, který ukazuje, že odkaz neorealismu je v Itálii stále (nebo opět?) velmi živý. Carpignano je rozhodně jeden z nastupujících talentů italského filmu, které se vyplatí nadále sledovat. 75% (08.04.2018)

Divácky menej atraktívna, ale výpovedne rovnako hodnotná varianta Mesta bohov, umiestnená do rómskej komunity v Kalábrii. Nestrieľa sa v nej, formu má skromnú, ale zmätenosť a vnútorný boj dospievajúca chlapca so spoločenským zaradením sa z nej cítiť až fyzicky. Vďaka kvalitnej réžii, reálnemu prostrediu a snaživým nehercom. Začiatok záverečných titulkov s ich menami je vrcholom filmu. (05.07.2017)

Vyrůstání v romské komunitě na jihu Itálie je zde vylíčeno dost bez obalu, což je dobře. V tomto případě se hodně povedla práce s neherci, kteří jsou natočeni ve svém přirozeném prostředí. Líbí se mi také, jak se zde pracuje s hudbou. Z 52. ročníku Varů to pro mě byl určitě jeden z nejlepších filmů. (06.07.2017)

"Ciambra" obsahem i formou navazuje na režisérovu předchozí črtu z titulního Středomoří : skromné, ale výrazně nadprůměrné dílko v tradici neorealismu, s přesvědčivou kresbou prostředí i postav a skvělým hlavním představitelem; jen ty záškuby ruční kamery, zabírající takřka na dotek, mě spíš rozptylovaly. (07.04.2019)