Reklama

Reklama

Johanka Superstar

  • Česko Janička (viac)
Trailer 1

VOD (1)

Obsahy(1)

Filmy o nej ste už videli, muzikál o jej detstve doteraz nie. Francúzsky majster pokrivenej reality Bruno Dumont nakrútil hudobný a tanečný film, aký tu ešte nebol. Boh, duch svätý, hair metal, rap, ovce, mníšky, nevydarené scény, najšialenejšia metafyzická besiedka roka. Po filme Ospalá zátoka sa Dumont vracia do komediálnej formy, ktorú predviedol v seriáli Malý Quinquin. Nechajte se osvietiť! (Film Europe)

(viac)

Recenzie (32)

AlfaNumerO odpad!

všetky recenzie používateľa

Na úrovni studentského filmu by si člověk řekl, že to jsou přece věčně nalitý mláďata a tak si prostě chtěj dělat prdel z normálních lidí. Jenže on to točí už x filmy provažený režisér. Kde nic není, ani smrt nebere. Hrůza všech hrůz. Člověk se modlil, aby do tý malý kurvy uhodil blesk a tím film předčasně ukončil. Ani za mák nerozumím těmto počinům a serou mě ti, kteří se o to snaží a zvyšují hodnocení na úroveň naprosto filmu neodpovídající. Škoda, že nejsem Spáčilová, abych odcházel v půlce představení. Každopádně odpad jako varování dát mohu. ()

Rimsy 

všetky recenzie používateľa

Janička je rozhodně velmi nestandardní divností, kterou si buď zamilujete, nebo ji znechuceně po čtvrthodině vypnete. Dumontův výsměch žánrům i tématům je však tentokrát vtipný. Divákům stále naproti moc nejde, ovšem tenhle neotřelý mix jsem dokázal ocenit. ()

JFL 

všetky recenzie používateľa

Současný vrchol festivalového high conceptu. Zatímco "Líná zátoka" byla ještě koherentní žánrová fraška, "Janička" je čistě anarchistická ptákovina, která kašle na zažitá pravidla a poučky kinematografie. Muzikál odhalující debilitu muzikálů tím, že rezignuje na výpravu, střih a rytmickou choreografii, se prolíná s náloží fatalistických proklamací o víře, historii a nacionalismu, zatímco se tu a tam objeví něco nosného, co záhy vystřídá samoúčelná prdlost. Pánbíčkářská Hvězdná pěchota z Francie hledá SuperStar posouvá Dumontovo trollení ještě za předchozí hranici cíleného výsměchu festivalovému publiku, jaký si předtím dovolil jen Takeši Kitano. Ať už divák na projekci zůstane, nebo odejde, jedná se o porážku i výhru současně. A samozřejmě, kdyby pod filmem nebyl podepsaný věhlasný autor, bavili bychom se o provokacích, nebo jen o fiasku? Doufám, že příští Dumontův počin bude sci-fi s real time animovanými hovny; premiéru v Cannes má rozhodně v kapse. ()

xxmartinxx 

všetky recenzie používateľa

Já chápu, co na tom někomu může připadat vážně chytlavé, ale mě to po chvíli, kdy jsem pochopil koncept a párkrát se pousmál, začalo už jen nudit. Utáhlo by to za mě středněmetrážní film, nějakých 40 minut, ale 115 u toho sedět už bylo příliš. ()

Morien 

všetky recenzie používateľa

Netvrdím, že to nebylo těžké sledování, ale stejně nemohu jinak než hodnotit plným počtem hvězdiček. Srdce mi plesalo. ()

JitkaCardova 

všetky recenzie používateľa

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~ ()

WillBlake 

všetky recenzie používateľa

Že je Dumont magor a posouvá hranice „duchovního filmu“ po svém, vím už dlouho. V Janičce se ale definitivně urval z řetězu a natočil duchovní rap-metalový muzikál o nevyrovnané Johance z Arku, kde se v jednom záběru klidně tančí tectonic a zároveň divoce škube slepice. Film oplývá tradičně krásnou kamerou a dokonale podvratným (ne)herectvím, v tomhle případě umocněným absolutně dementní choreografií. Janička je meta-komedie, občas nuda, častokrát je přes čáru, ale miluju ji. ()

poz3n 

všetky recenzie používateľa

Všechno, co jste kdy chtěli vidět, ale jen jste o tom nevěděli. Janička je stejně tak božsky geniální, jako i dementní dílo. Dumont vytvořil nekompromisně na hlavu padlý koncept, který dokonale funguje do doby, než se začně opakovat a nudit. A taková hranice bude postavená pro každého diváka asi jinde. Pro mě leží někde na konci první hodiny. Od té chvíle šla má pozornost dolů a ač jsem si i nadále užíval všechny ty dechberoucí headbangingy a rapujícího strýčka, už jsem na to nezíral s otevřenými ústy jako v prvních desítkách minut. Janička je prostě film, jaký jste ještě nikdy neviděli, a i když možná odejdete, i když vás to možná začne v půlce už nudit, všichni na to jděte a zapařte spolu s francouzskou národní hrdinkou, protože podobná možnost se už možná nemusí opakovat. 6/10 ()

Jenda 

všetky recenzie používateľa

Dvouhodinový "WTF moment," aneb návštěva na vánoční besídce ve francouzském ústavu pro slabomyslné. Jak točit muzikál, když nikdo neumí hrát, tančit, ani zpívat (pravda... zcela jako v nějakém amaterském filmu)? Po třiceti minutách falešného zpívání jakýchsi náboženských písní jsem si myslel, že nepřežiju už ani deset minut, ale pak jsem přijal koncept filmu, a začal se chlámat pokaždé, kdy někdo začal "tančit." V nefestivalovém světě je tento počin slepá větev evoluce, ale festivaloví (nebo festivalovým snímkům uvyklí) diváci k tomuto Dumontovu výlevu budou přívětivější. Zvláště pokud před projekcí také již něco vylívali (do sebe)... ()

ancientone 

všetky recenzie používateľa

Dumont je najväčším zjavom súčasnej kinematografie. Je to ironizovanie a výsmech artu, definitívne rozloženie žánrov a štylistických postupov vytvárajúcich diverzitu v kinematografii dotiahnuté do maxima . Johanka je akýmsi uškŕňajúcim sa Bermudským trojuholníkom, v ktorom miznú všetci zažité filmové poučky a konvencie, tendencie, koncepty, koherencie aj zdravý rozum. Napriek všetkej fantasmagorickosti dokáže občas stále pripomenúť najsilnejšie momenty súčasnej spirituálnej kinematografie (Ben Rivers - Zaklínadlo na odohnanie temnoty, Carlos Reygadas - Post Tenebras Lux) a nemusí to byť vždy iba ironicky. Autorova tretia práca odkláňajúca sa od jeho predošlej poetiky stále nie je na "konečnej". Naďalej prehlbuje svoje (pre publikum) najproblematickejšie aspekty a je nevídane vzrušujúce sledovať jej mätúce kroky. ()

Hwaelos 

všetky recenzie používateľa

Není to zdaleka dokonalé, ale můžu celkem poctivě říct, že jsem nikdy nic takového neviděl. Retardovaný muzikál plný úvah o svrchovanosti Boha a superioritě francouzského krále, se zjeveními, které spouští salvy smíchu tak mocné, že lidi padají ze sedadel, herci se skvělým vokálním projevem, ale strašlivě prkenným herectvím a pohybovými kreacemi, jeptišky, jež headbangují s takovým zápalem, že jim padají plachetky z hlavy, rap horší než od Leoše Mareše a zcela statická kamera, která nás nechává kochat se francouzskou přírodou a všudypřítomnými ovcemi. Kdo nevěří, ať tam běží. ()

hygienik 

všetky recenzie používateľa

Všetky povesti o Janičke sú 100% pravdivé. V polke som už chcel odísť z kina a v 3/4 som dospel k názoru, že Bruno Dumont je ho..do, ktorému nie je svätá Cirkev, národ, multikulturalizmus, proste nič. Janička je čosi ako Jesus Christ Superstar režírovaný Larsom von Trierom. Škoda, že motívy sa tam veľmi často opakujú, lebo to, čo vám v 1. hodine prišlo originálne zaujímavé a smiešne, je v 2. hodine už nudné, drzé a otravné. ()

Aristes 

všetky recenzie používateľa

Nikdy jsem neměl rád muzikály. Janička je ovšem dost svérázný film tohoto žánru, a to už jen tím, že má daleko k muzikálům s dokonale secvičenou choreografií a vytříbeným zpěvem. Vlastně je tomu spíš naopak. Pohyby postav jsou většinou neobratné, a zpěv zde nezřídka sklouzává do nelibozvučných poloh. Jak je tedy možné, že jsou pohyby těl v tomto filmu tak fascinující a plné života, že od nich nedokážu odtrhnout oči? A proč ke mně tak bezprostředně promlouvá to, jak se ve filmu mluví či zpívá, spíše než „o čem“, tedy obsah mluveného a zpívaného textu? Přistupme ihned k příkladům. Janička ve filmu tu a tam, když se hudba svým charakterem přesune někam do španělských končin, tančí cosi připomínající flamenco. Její pohyby jsou však zvláštně neohrabané, nezralé, jinými slovy máme před sebou skutečně dítě, které neumí tančit, tělo, které se učí, tanec, který se teprve rodí. Stáváme se tedy svědky pohybů, které postrádají technickou virtuozitu profesionálních tanečníků, které však přesto (anebo právě proto) ze sebe nechávají tryskat cosi podivuhodně živoucího. Podobně když postavy ve filmu pohazují hlavou nahoru a dolů, napodobují tak posluchače metalových koncertů, avšak způsob, jakým to dělají, tento kód jaksi rozvrací. Dumont se v tomto případě pohybuje na nesmírně tenké hranici, odkud může stejně snadno upadnout do prázdných klišé jako vytvořit cosi nesmírně originálního. V pohybech sice rozpoznáváme, že patří ke kultuře metalu či španělského tance, ale přesto tyto pohyby v sobě mají něco navíc, co toto rozpoznání činí problematickým, čímž se tento kód jaksi rozpadá, a smysl toho, co vidíme, se rozlévá přes jeho okraje. Tato gesta podléhající určitému kódovaní v sobě totiž vždy obsahují jakýsi cizí prvek, jakousi odchylku, která se vzpírá jednoznačné identifikaci. A také tím, že pohyb a zpěv ve filmu postrádají technickou dokonalost, připojuje se k nim cosi, co není pouhým výsledkem tvůrčího úmyslu, nýbrž něčím, co je daleko spíše dílem okamžiku a uspořádání, jehož jsou součástí. Dumont tak dosahuje toho, že nám ve svém filmu ukazuje pohyby, které díky své nezralosti ze sebe uvolňují jakýsi smysl přesahující to, co do nich bylo vloženo jako intence, a tím nás nechává spatřit tělo tak, jak je v sobě, tělo konající pohyby, jejichž smysl přetéká přes hranice toho, co by tyto pohyby „měly znamenat“. Právě proto nikdy nedochází k tomu, že by film upadl do nějakého mustru, neboť pohyby a zpěv postav jsou neustále ve stavu jakési bifurkace, jež nám zabraňuje předvídat, k čemu dojde v následujícím okamžiku. Z toho dle mého uvážení pramení nesmírně živoucí náboj tohoto filmu, neboť v něm ustavičně dochází k něčemu neočekávanému. Dumonta totiž nezajímá zpěv jako produkt ducha, zpěv ovládnutý, nýbrž to, jak se zpěv rodí. A právě v tomto rození nechává vyjevovat něco, pro co se jen obtížně nacházejí slova, něco, co přímo bují životem a co se podle mě bytostně týká těla. Janička totiž v žádném případě není intelektuální film, a obsah Péguyho textů není tím hlavním, o co ve filmu běží. Sám Dumont v rozhovorech přiznává, že zvolil Péguyho text zejména pro jeho muzikalitu, nikoli pro jeho myšlenkový obsah. Jde tedy především o tělo textu, o slovní matérii, do níž se obsah teprve zavíjí. A právě způsob, jakým Dumont tuto matérii rozezvučel a roztančil, činí z tohoto filmu výjimečné dílo, jež je pro mě především životem a humorem překypující oslavou těla a tělesnosti. () (menej) (viac)

Mr.KarlAdler 

všetky recenzie používateľa

Muzikál Janička mi utekl ve Varech, a tak jsem se těšil, že se do téhle osobité verze slavného příběhu konečně pořádně ponořím. Jak se ukázalo, režisér Bruno Dumont jede na něčem hodně tvrdém, protože s šíleností, jakou pojal svět kolem Jany z Arku, si upřímně nezadá ani třeba Život Briana. Janička ale stojí na něčem úplně jiném než film populárních Monty Python. Jelikož jsou samotné dialogy a myšlenky nedotčené a zůstávají ve vší své hloubce a složitosti, humor závisí na faktu, že vylétají z úst zhruba osmiletých dětí a za zvuků pořádně tvrdé muziky. Je pravda, že tohle mě na Janičce bavilo – představa, že konzervativním divákům může vadit pouze to, jak herci vypadají a jak se chovají, protože repliky a moudra pronášejí se vší vážností. Problém je, že nekonečný headbanging na metalové skladby, provázející muzikálové výstupy, se po čase děsně přejí – jde skutečně do úmoru stále o to samé. Dumont jako by ani nechtěl, aby lidé před plátnem dávali pozor. Z Janičky se tak nakonec stává občasná celosálová zábava, při které si lidé vyměňují svoje pocity z očí do očí a sem tam propukají v hysterický smích z absurdně nehodících se kreací (nebo tiše vyčkávají, až taková pasáž přijde). Vydržet u něčeho podobného bezmála dvě hodiny mi přijde trochu jako ztráta času. ()

haluska11 

všetky recenzie používateľa

Muzikálová praštěnost o Johance z Arku s metalovýma a rapujícíma mniškama. Jejich unikátní taneční pohyby přivodí nejeden infarkt - mám matné vzpomínky na to, že tam někdo běhal po rukou jako pokroucená horrorová zrůda. Je film modernisticky duchovní a v pravé podstatě náboženský, anebo silně satirický? Nejspíš na tom ani nezáleží. Je to zajímavá a ujetá jízda, byť hodně traktorová - teda, pomalá a nevyvážená. To není problém, když na to koukáte v kině s kamarádama, doma to ale nejspíš až taková zábava nebude. ()

radecacek 

všetky recenzie používateľa

Nevím, jestli to bylo myšlené vážně, nebo jen všichni vzali hodně těžký drogy a vzali do ruky kameru. Po dlouhé době jsem odešel z kina na spáčilku. ()

noby 

všetky recenzie používateľa

Janička není pro každého diváka, nepochybně není ani pro každou chvíli a situaci. Dvouhodinový plnokrevný trolling, balancující na hraně humoru a otravnosti, se nutně strefuje do diváckého vkusu zatraceně těžko. Ale když se trefí, stojí to za to. Pozor, první zhruba půlhodinu vás bude hlavně otravovat, než se správně naladíte. Na druhou stranu vás taky může otravovat celou dobu. Hodně štěstí. ()

Súvisiace novinky

Filmový festival Be2Can bude velká nádhera

Filmový festival Be2Can bude velká nádhera

02.10.2017

Čtvrtý ročník přehlídky prestižních festivalových snímků Be2Can uvede premiérově držitele Zlaté palmy z Cannes, snímek Rubena Östlunda Čtverec, který festival zahájí, film IIdikó Enyedi O těle a duši… (viac)

Reklama

Reklama