Johanka Superstar

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~ (28.04.2018)

Není to zdaleka dokonalé, ale můžu celkem poctivě říct, že jsem nikdy nic takového neviděl. Retardovaný muzikál plný úvah o svrchovanosti Boha a superioritě francouzského krále, se zjeveními, které spouští salvy smíchu tak mocné, že lidi padají ze sedadel, herci se skvělým vokálním projevem, ale strašlivě prkenným herectvím a pohybovými kreacemi, jeptišky, jež headbangují s takovým zápalem, že jim padají plachetky z hlavy, rap horší než od Leoše Mareše a zcela statická kamera, která nás nechává kochat se francouzskou přírodou a všudypřítomnými ovcemi. Kdo nevěří, ať tam běží. (07.08.2017)

Dvouhodinový "WTF moment," aneb návštěva na vánoční besídce ve francouzském ústavu pro slabomyslné. Jak točit muzikál, když nikdo neumí hrát, tančit, ani zpívat (pravda... zcela jako v nějakém amaterském filmu)? Po třiceti minutách falešného zpívání jakýchsi náboženských písní jsem si myslel, že nepřežiju už ani deset minut, ale pak jsem přijal koncept filmu, a začal se chlámat pokaždé, kdy někdo začal "tančit." V nefestivalovém světě je tento počin slepá větev evoluce, ale festivaloví (nebo festivalovým snímkům uvyklí) diváci k tomuto Dumontovu výlevu budou přívětivější. Zvláště pokud před projekcí také již něco vylívali (do sebe)... (08.10.2017)

Že je Dumont magor a posouvá hranice „duchovního filmu“ po svém, vím už dlouho. V Janičce se ale definitivně urval z řetězu a natočil duchovní rap-metalový muzikál o nevyrovnané Johance z Arku, kde se v jednom záběru klidně tančí tectonic a zároveň divoce škube slepice. Film oplývá tradičně krásnou kamerou a dokonale podvratným (ne)herectvím, v tomhle případě umocněným absolutně dementní choreografií. Janička je meta-komedie, občas nuda, častokrát je přes čáru, ale miluju ji. (03.08.2017)

Všechno, co jste kdy chtěli vidět, ale jen jste o tom nevěděli. Janička je stejně tak božsky geniální, jako i dementní dílo. Dumont vytvořil nekompromisně na hlavu padlý koncept, který dokonale funguje do doby, než se začně opakovat a nudit. A taková hranice bude postavená pro každého diváka asi jinde. Pro mě leží někde na konci první hodiny. Od té chvíle šla má pozornost dolů a ač jsem si i nadále užíval všechny ty dechberoucí headbangingy a rapujícího strýčka, už jsem na to nezíral s otevřenými ústy jako v prvních desítkách minut. Janička je prostě film, jaký jste ještě nikdy neviděli, a i když možná odejdete, i když vás to možná začne v půlce už nudit, všichni na to jděte a zapařte spolu s francouzskou národní hrdinkou, protože podobná možnost se už možná nemusí opakovat. 6/10 (01.06.2018)