Hosté

Film, ktorý sa dostal do kín aj za socíku (bolševikom vyhovovalo, keď americkí režiséri pitvali traumy a posttraumy z vietnamskej vojny). Videl som to ako zasran, na doporučenie spolužiaka, ktorý mi s očami ako tenisáky odporúčal: "to musíš vidieť, je tam fakticky aj oná, ako sa to povie, súlož." To som si nemohol nechať ujsť. Nebola to ale nijaká erotická hopsačka, skôr ťažké, mrazivé psycho, takže ani tú avizovanú súlož som si veľmi nevychutnal. Takýchto hostí by som vám doma neželal... (08.10.2006)

Rok po Strašácích (Straw Dogs) a tolik podobně? Elia Kazan natočil hodně podobný film, který se však tváří jako dozvuk válečného trápení a chápání války jako něčeho naprosto mimo chápání obyčejných lidí. Přijde mi, že je příliš vnucována myšlenka války jako doby, v které se dá vše omluvit slovy "byla to válka" a dále se nad čímkoliv co se stalo nepozastavovat. Možná je to pravda a jsem naivní, ale i tak si myslím, že člověk má mít jisté hranice soudnosti, které nás oddělují od zvířat. James Woods i ostatní odvádí dobré výkony, ale opět mi nesedí extrémně postava ženy (jako ve Straw Dogs). Hloupé a nesmyslné chování vyústí v jedinou možnost a ona se chová, jako naprosto nemyslící osoba, která jde všemu špatnému naproti... Holt s touto úlohou žen v podobných filmech se těžko ztotožňuji, ale nechci ubrat filmu žádné kvality, ani jistou realističnost. Je syrový, chvílemi pomalý, ale své si odvede... Má své kouzlo, i když je chvílemi dost zvláštní, ale já budu jako u Straw Dogs hodnotit jako slabší průměr kvůli zmíněným vadám na kráse. (05.06.2009)

Zajímavé drama o válce jako prostředku, který prohlubuje a zvyšuje lidskou agresivitu a brutalitu. Netradiční filozofování o smysluplnosti války, kdy nabubřelá slova politiků mění životy obyčejných lidí, kteří se pod vlivem všudypřítomného válečného strachu mění v sadistické kruté bytosti, neštítící se jakéhokoliv zločinu, jenž je za normálních okolností pro většinu lidí nepřijatelný. Otevírání a prohlubování lidské vrozené agrese, válečná frustrace, která se proměňuje v pomstychtivost a ubližování na nevinných lidech. Lidskost versus agrese. Lidskost je zastoupena vietnamským vysloužilcem Billem Schmidtem (James Woods), který se zapojil do normálního života. Lidské slušné chování se má dodržovat za každé situace, ale i on je schopen násilí a odporu, pokud je jeho soukromí napadeno hrozbou z vnějšího světa. Agrese a brutalita je zastoupena Billovým tchánem Harrym Waynem (Patrick McVey), hrubiánským neotesaným spisovatelem, a Billovými spolubojovníky seržantem Mikem Nickersonem (Steve Railsback) a Tonym Rodriguesem (Chico Martínez). Pro ně je lidskost slabostí a hrubost je mužnou ctností. Válečné konflikty jsou pro ně zocelováním mužnosti a z toho plynoucí násilí a zločiny jsou přirozenou součástí jejich výchovy. Billova žena Martha Wayne (Patricia Joyce) se pak stává díky své naivní důvěřivosti a znuděné provokativnosti cílem Mikovy pomsty za údajnou Billovu zradu. Syrové, surové, kde lidskost dostává nařezáno od všudypřítomné hrubiánské agresivity mužského přízemního chtíče. (02.03.2012)

Čo si sa raz za vojny naučil - v civile akoby si našiel. Ak sa niekto naučil počas bojov bezškrupulózne znásilňovať a vraždiť, tak prečo by si čosi z naučených vojnových znalostí nevyskúšal v civile? Navyše, ak ide o súčasť pomsty voči bonzákovi, ktorý aj podľa rozhodnutia súdu nahlásil niečo, čo bolo úplne v poriadku. Temná návštevnícka dráma, umocnená tým, že všetci prítomní - s výnimkou malého chlapčeka - sa chovajú ako veľmi podivní psychomagori. (03.07.2021)

Průkopnický film o prvních projevech vietnamského syndromu, o válce, v níž USA byly poraženy dnes osmdesátimilionovým jihoasijským národem a o následcích, které tento ničím neoprávněný konflikt vyvolal v americké společnosti, ilustruje tuto skutečnost na příběhu jedné rodiny doslova až laboratorním způsobem. Někdejší přátelé se scházejí za mimořádných okolností a otázka válečných zločinů, jichž byli jak pachateli, tak svědkem, působí během zhruba 14-20hodinové návštěvy jako lučavka královská. "Divadelní" metoda natáčení není v žádném případě černobílá: bez slabin nejsou ani usvědčení váleční zločinci, kteří si své stigma ponesou doživotně s sebou, ale ani rodina jejich přítele, v níž funguje normálně snad jen láska k dítěti-nemluvněti. Způsob, kterým se tato krize řeší, naivita, kterou prokáže nesezdaný pár, ale i nepřiměřená brutalita, s níž reagují oba propuštěnci, je a měla by být chápána symbolicky a důsledně v kontextu doby. Film, bepozpochyby natáčený v r. 1971, a do kin patrně uvedený o rok později, spadá do vyvrcholení barbarského amerického angažmá a bezradnosti amerického vedení tušícího nedohlednost vítězství. Závěrečná otázka hlavního hrdiny k právě znásilněné partnerce "Jsi v pořádku?" je otázkou, kterou Elia Kazan adresuje soudobé americké společnosti. Otázkou, na kterou si v mnoha ohledech druhá nejstarší demokracie světa stále dluží odpověď. (25.02.2012)