Ameriko, Ameriko

Režisér Elia Kazan diváka uvrhá do Turecka konce devatenáctého století, konkrétněji do zapadlé vesnice v Anatolii, kde bylo v tehdejší době vládnoucí tureckou vrstvou utlačováno především arménské etnikum. S historickými souvislostmi konfliktu je divák v úvodu obeznámen, nejsou však důležité. Podstatné je, že jsou základním kamenem příběhu v tom ohledu, že ten poslední pogrom na Armény je rozhodující pro definitivní uchýlení se hrdiny filmu, řeckého mladíka Stavrose, k řešení tamější situace emigrací do Spojených států. Co si od tohoto slibuje? Velmi neurčitý „nový začátek“. Co je pro to schopen udělat? S hlavou ještě horkou se zdá, že i to nejhorší. Mladíkovy naivní plány jsou však narušeny. I jeho otec, nejvyšší autorita početné rodiny, rozhodl jejich bydliště opustit. Prvním krokem tohoto plánu pověřil svého nejstaršího syna, kterým je právě Stavros. Ten novinkou není nadšen, ale autoritě svého otce a odpovědnosti na něj vložené se nevzpírá a vydává se tak s veškerým majetkem své rodiny na cestu do Istanbulu, kde by měl, spolu se svým strýcem, zapustit kořeny úspěšnému byznysu a do nového domova postupně přivést zbylé členy své rodiny. Jenže matčiny pochybnosti ohledně Stavrosovy schopnosti úkolu dostát nejsou zcela liché. Dlouhá cesta skýtá mnoho nástrah a setkání se vstřícným muslimem se chlapci stane osudným. Ukáže se, že jeho – ne snad dobrota, jako spíše neposkvrněnost, plachost, naivita, snad nebyla příliš překážkou tam, kde celý život vyrůstal, ale za posledním plotem své vísky se proti němu ihned obrací. A tak se nechá o všechen majetek obrat a ke strýci se dostává s největším vypětím sil. Tyto první lekce skutečného života mu však nestačí, respektive ponaučení z nich tvrdošíjně odmítá přijmout, spíše se ještě více uzavírá do sebe a upíná ke svému vzdušnému zámku. Avšak čím je zatvrzelejší, tím se Amerika zdá být vzdálenější. Po dalším zakopnutí konečně poznává, že po dobrém věci napravit nedokáže. Souhlasí tedy se strýcovým plánem oženit ho s dcerou zámožného Turka. Teď se sice hodně mračí, úsměv schovává pod knírkem, ale svou pravou povahu si stále zachovává, a ne zas tak hluboko uvnitř. Je tak docela deprimující sledovat, jak se v něm bije touha po Americe a hlas jeho svědomí, který ho rozhodně odrazuje od záměru podvést jeho nastávající, s celou její rodinou. Hlas jeho poctivého „já“ tak nakonec nedokáže dále ignorovat a ubírá se ke kompromisu, a Thomně poprvé vyjeví své skutečné pohnutky. Jeho bezprostřední upřímnost však způsobuje o to větší bolest. Nakonec ale pocit, který ve mně zanechal jeho příjezd do té dlouho toužené Ameriky, bylo dojetí. I Stavros sám na konci filmu připouští, že to v Americe není jiné. Ale že tam má člověk šanci. Jedním z poselství filmu může být: neztrácet naději, neboť ona sama je příslibem lepších zítřků. Vedle hlavní linie jsou ve filmu vyobrazeny další dobové reálie. Past chudoby – na Stavrosově revolucionářském příteli z istanbulských doků vidíme ten začarovaný kruh, kdy jsi-li chudý a poctivý, nemáš v tomto světě šanci na nějaké zlepšení. Jsi-li žena, nemáš ani žádná práva. Z těch pozitivnějších věcí také to, jak tehdy rodina fungovala. Když státní aparát nebyl tak rozplizlý a nesubstituoval svou sociální politikou příbuzenské vztahy. Rodina jednoduše neměla nikoho jiného, než sama sebe. Lze to vidět na příkladu onoho tureckého obchodníka, který sice velice řešil finanční etc. záležitosti svatby jeho dcery, avšak když už jednou bylo ujednáno, tetelil se štěstím při představě, jak bude celá jeho rodina sedět pohromadě, ženy mlčet když budou muži mluvit a jak bude všude kolem hromada dětí. A jeho štěstí už nemohlo být upřímnější. Ameriko, Ameriko je vynikající film, dvě a tři čtvrtě hodiny utekly jako voda. Ale tak to u filmů, které mají co říct, už bývá. (13.03.2012) (menej) (viac)