Tlmočník

Pod jménem Osvětim si můžete představovat co chcete, ale tamní hrůzy si uvědomíte až ve chvíli, kdz projdete táborovou bránou. A totéž platí pro Simonischekovu postavu. Samozřejmě že ví, co obnášel holocaust a tuší, co dělal jeho otec za války, ale plně si to uvědomí až ve chvíli, kdy návštíví místa, kde se to všechno odehrávalo. Menzel pak slouží jako průvodce a prvek, který celý příběh uceluje. Co se týče odlehčeného tónu, tak ten je zcela účelový, protože bez něj by vyprávění nemohlo zvážnět a vytratil by se kýžený kontrast, ale i z tohoto pohledu to funguje. Jako bonus beru kapku slovenského sebemrskačství, které ale mohlo být trochu intenzivnější. Jediné, co zamrzí, je Herzova absence. Role žida Aliho byla psaná vyloženě pro něj a věřím, že v by svého hrdinu dokázal ze zřejmých důvodů podat mnohem sugestivněji. Nicméně Menzel to zvládl velmi solidně, pokud nepočítám příšernou slovenštinu. 80% (20.08.2019)

Nedokážu to přesně popsat, ale tenhle film mi sakra sednul. Jinak to říct nejde. Na české a slovenské poměry se jedná o fakt neuvěřitelně zajímavý počin, který patří na filmové festivaly, do všech možných klubových kin apod. Z hudby až mrazí a navíc je vždycky vsunuta na naprosto vhodné místo. A příběh o společné cestě potomka vraha s potomkem oběti alias uzavřeného člověka a bohéma má v sobě mimo jiné i velký nádech filozofie. Především v otázce ,,Kdo z nich to má těžší?´´ Když jsem se nad ni zamyslel, zjistil jsem, že odpověď není zdaleka tak jednoznačná. Závěr dokáže možná trochu naštvat svou otevřeností, ale vlastně je jediný správný. Jinak Simonischek je strašně šarmartní herec a Menzla prostě člověk rád vidí. Takže, pisálci všech zemí proberte se! Viděli jste asi jiný film. Já dávám zcela zasloužených pět. (14.09.2018)

Scénář sice netrpí přílišnou věrohodností, ale i tak z toho mohlo něco být. Jenže volba Jiřího Menzela jako náhrady za Juraje Herze nevyšla. Jednak to není herecky stejná liga jako Peter Simonischek (nebo Zuzana Mauréry), a také má co dělat s cizími jazyky, kterými ve filmu hovoří. Takže výsledkem je pomalé road movie, které nakouslo pár silných témat, ale nic víc. (04.05.2020)

Ako som tak nejak tušil, tak Tlmočník pôsobí ako víťaz mnohých cien Slnko v sieti tak trochu ako jednooký medzi slepými. Ale že filmy, ktoré v poslednom čase vyhrávajú slovenské a české ceny, nám zrovna nemenia životy, je symptomatické a osobne to vo mne vyvoláva otázku, na kieho frasa sa vôbec udeľujú. Tlmočník bohužiaľ vyzerá ako čistý televízny film, čo mi na obrazovke neprekážalo, ale ak by som zaňho dal 7,5 eura v multiplexe, cítil by som sa až dadaisticky. Oblúk vývoja postavy Rakúšana je uveriteľný najmä vďaka Simonischekovým hereckým schopnostiam, Menzel sa naopak nemení vôbec, alebo som si to vôbec nevšimol. Okrem teda predvídateľnému postupnému zbližovaniu oboch postáv. Ide tak trochu o Green Book po slovensky, i keď Tlmočník bol prvý, ide však o absolútne neporovnateľné filmy a donekonečna si hovoriť, že k sk filmom by sme mali byť zhovievavejší, lebo veď je veľmi ťažké ich vôbec nakrútiť, je ako si hovoriť pri rôznych sk reprezentáciách, že predsa iba 26 rokov zbierajú skúsenosti. (08.04.2019)

Film měl světovou premiéru na festivalu Berlinale provázenou poctou Jiřímu Menzelovi. Jakkoli je film hoden respektu, k zázraku má daleko.Od absurdity k moralitě je totiž příběh ve službách okaté teze vedený dost průhledně, třebaže mu vedle filmařské zručnosti hodně pomáhá humor. V úvodu Menzelův titulní hrdina, úsměvně dojemný typ úředníčka s aktovkou, kterému z pláště čouhá pistole, zazvoní u vídeňského bytu. Namísto bývalého důstojníka SS působícího za války na Slovensku, kterého přišel zabít odplatou za vraždu vlastních rodičů, tu však najde jen jeho syna, taktéž už pána v letech. Vymění si spolu pár jízlivostí, načež podivný host vypije sklenici vody, odskočí si na toaletu a důstojně odkráčí. Je to hezké, ale dost nepravděpodobné otevření – ale ještě nepravděpodobnější vývoj následuje, když si pro změnu Rakušan najme pomstychtivého vetřelce jako tlumočníka pro vlastní cestu Slovenskem po otcově tamní stopě řízené jeho starými dopisy. Autor tak ohýbá motivace obou hrdinů, jen aby je dostal do jednoho auta na pouť za vzájemným sblížením a poznáním pravdy. Jakmile už spolu sedí ve voze, jsou karty rozdané podle vděčného modelu protipólů. Menzelův samotářsky nerudný, úsečný pedant si diktuje pravidla, zatímco bodrý Vídeňák si bonvivánsky vychutnává výlet současností do minulosti. Lemují jej jednak staré archivy, listiny, fotografie a korespondence, jednak novodobé symboly, až příliš návodové jako potrhané volební billboardy u silnic. Sychravá nálada se zapadlými končinami pěkně ladí zásluhou kamery Martina Štrby, ale jako každá road movie je i Tlumočník omezen vyprávěním ve stylu od zastávky k zastávce. Už stopařky udají tón nenápadnému druhému plánu – propagaci místní turistiky. Účastníci výpravy tak zažijí svatbu, zabijačku – pravda, také krádež, ale se sociálním odstínem soucitu. Doslovnost se najde například když domov důchodců, tak s vynášením rakve. Přesto scenáristicky chytrý, hned trojnásobný zvrat ve finále. Menzelovi Simonischek hlavní roli přebírá: nenuceně, přirozeně, s bravurou laureáta Evropské filmové ceny pro nejlepšího herce za Toniho Erdmanna a člena vídeňského Burgtheateru. Už kvůli němu stojí Tlumočník za vidění. (14.04.2020)