Dukla 61

Poctivá práce, na mnoha frontách. Rodinná linie jde Ondříčkovi od ruky, protože ho drží slušní herci a sociální drama se vejde do stísněného havířského bytu (Oskar Hes!). Samotné doly pak tepou temným životem, v němž vládně čerň a minimum světla. Dvořákova kamera skvěle koresponduje s barvami a náladou, která dává tušit, kam se vše zákonitě musí ubírat. Tragédie, která za sebou zanechá 108 životů, přichází pozvolna a působí až nepatřičně, jakoby z jiného světa. Ondříček šponuje tenzi tím, že drží otěže tempa pevně utažené. Škoda, že je popouští jenom tehdy, když zatouží po melodramatické vsuvce, kdy je potřeba pronést poslední slova, nebo zpomaleně padnout. Na úkor upozaděných manželek, čekajících u brány dolu, bych očekával více střídmosti v kýči a důslednější postoj k chytřejšímu diváku. Ale i tak je to oddřená paráda, vzdávající hold i držící tichou pietu. Produkční proces nebyl žádný med. A že o tom od své (tehdy už těhotné) ženy vím dost. 4 a ½. (05.06.2018)

„Já myslela, že mě nemáte ráda.“ - „Slova se mluvi a čas plyne.“ Od poslední Ondříčkovy pecky Ve stínu uplynulo dlouhých 6 let, přesto jsem se má vysoká očekávání snažil krotit, co to šlo. I kvůli faktu, že jde „jen“ o TV film, navíc rozmělněný do dvou dílů. Skryté obavy z nezáživného retra se naštěstí velmi rychle rozplynuly, stejně tak ze specifického akcentu herců, se kterým jsem též neměl nejmenší problém (snad proto, že nejsem z regionu…ti, co jsou, to možná neskousnou tak snadno, pokud vůbec). Základem úspěchu bylo, že jsem si rychle oblíbil postavy a začal jim fandit. A to včetně mladého páru, jehož naivita, nezralost a určitá nevýraznost byla jen ku prospěchu věci, jak se nádherně ukázalo u pořádně tvrdého probuzení do skutečného života místních. Jak děj plynul, stával se příběh čím dál víc napínavým, vtahujícím a ke konci emocionálně velmi silným. Snad jen ty promluvy pamětníků byly paradoxně tak nějak navíc, nepasovaly mi tam a navíc jsem z nich ze strany tvůrců cítil určitý kalkul. Podtrženo sečteno silné 4*. (02.12.2018)

Zdař soudruch Buch! Taki fajer v ďuře, to není žadna hola řyť, a vi to dobře předevšeckym každy bulač, co se v sedmej třydě zedeeški mudře rozhodnul něbyť jakymsi tym skurvenym ynžinyrkem a pod heslem „Jak chceš poznať spravny smněr, tuš rob učňa v OKaeR“ zarabi jak pořadny chlop, a ni jak jakasi buzna v kvadru. Jak to raz blafně, v ty pjaty cela grunntštreka ganc plna kuřa, zrazu vedro jak přy prvni dupačce a jeden može enem tak krutiť pajšel a chrchlať brykety, něž dosmerfuju lapiduši z HaBeZetki a daju mu počuchať kyslika. Tagže jak tam něvystrčitě kopyta, je to taka mila pauza, jeden němusi v jednym kuse rubať jak chuj, no ni? Na Dukle to ale bylo tak na pyču, že potym v Haviřově vyletělo plošne Ikve jak Gagaryn v Migu 15. No tragedyja jak cyp! Tuten Ondřyček je syce fajny režyser, dramatyčně znakomity, aji popyči kulisy s atmosferu umi dať do kupy, ale, KURWA!!!, jak robim autentyčny dobovy film, natřyskam ho našyncami, a ni partyjou vyjebanych pražskich pajtašu, bo to je pak pro ucha šlonske parodyja jak cyp! Cosy take, jak dyby stě měli v rubani na předku za řyťu přytepleneho štajgra, kery by na vas přes zapnuty borhamer zgňapal: „Helééé, pííííčo, kopéééj to volééé pořááádně, nebo mě vomejou!“ Chapu teš, že Marta beztak fajně kuři a cela je taka dajna, no jak hubu otevře, chyta vas apetyt struhnuť ju po pysku a zajebať uhlem jak Magdonovu vdovu. A k temu všeckemu už aji teho Mikluša v te pražacke hogofogo kuchyni tak dokurvili, že ma přyzvuk, jak dyby čobol žižkovsku fiflenu za cycki tahal. Tuš tak, něbyť to nadabovane v buzerantske bhutanštině, kera z teho něchcačky robi tak trochu švidratu komedyju, je to na bednu gryfna robota, kere bysem normalně aji pjet puchyřu přymrdal, dyby mi to uši něrvalo. (05.06.2018)

Zatím co v současné české kinamatografii se moc nezapomenutelných filmů netočí, televizní tvorba naopak kvete. Dvoudílná zpracování nějakých událostí je rodí jako houby po dešti a mají většinou velice dobrou úroveň. Vnímám rozdíl mezi televizní a filmovou tvorbou a nepovažuji se za znalce a milovníka té televizní. Z mého pohledu by se našlo několik věcí, které by stály za zmínku. Hodně záleží na zadání. Pokud bylo účelem přiblížit veřejmosti událost z roku 1961, to se myslím podařilo. Nemyslím si, že by bylo pro příběh stěžejní herecké obsazení. Uvedení dokumentu Černé zlato ve stejnou dobu hodnotím kladně. (04.06.2018)

Je paradoxní, že zrovna film o havířích klouže po povrchu a zneužívá veškerá klišé a kýč katastrofických filmů. Ovšem to tomu nohy nepodkopává, i tak je to dobré a v rámci žánru zdařilé, dobu to zachycuje solidně, stejně jako specifičnost havířského povolání. Snad jen tam nemuselo být tolik rodinné vaty a víc syrovosti by také jenom prospělo. Co to ovšem činí takřka nesledovatelným je práce s dialektem. Pokud chtěli české herce, prosím, ale nenutím je do něčeho, co jim nejde přirozeně z huby, což muselo být na place jasné během první klapky. A nebo (což by bylo logičtější) obsadím herce moravskoslezského původu. Ovšem zdejší kakofonie dialektů, kdy v rámci jedné scény na sebe mluví postavy každá po svém, to je na zabití. Speciálně když jejich výkony jsou jinak vynikající. A tak Issová se snaží držet dialekt, ale je slyšet, že je to chtěné a ne přirozené, Taclík mluví po svém a jen si každou třetí čtvrtou větu vzpomene že by neměl, do toho zcela směšný Langmajer (což mohl být záměr, ale nepovedl se) a aby to do uší bilo o to více, tak se to trumfne obsazením vedlejších rolí „rodáky“. Kdo tohle vymyslel… Každopádně však Dukla 61 za vidění stojí, to zase ne že ne. Za slyšení však ne. (05.06.2018)