Princ Bajaja

Pro mě nejlepší česká pohádka. Jako malá jsem z ní viděla jen konec a pamatuju se, že se mně líbila princezna Slavěna a strašně jsem se bála draka. Sice možná není dokonale technicky zpracovaný, ale co byste chtěli od Československa roku 1971? Kdyby takhle vypadali dinosauři v Jurském parku, byla by to ostuda, ale u starých českých pohádek spíš než na technickou dokonalost hledím na to, jestli mají bohatý jazyk a zajímavý děj, jestli mají co říct a rozvíjejí dětskou fantazii. To, že jsem se toho draka bála, dokazuje, že vnější nedokonalost mu rozhodně nebyla na překážku :-) Později se mně Princ Bajaja velice zalíbil. Kvůli nádherné hudbě Vladimíra Sommera, kvůli malebným a přitom ne kýčovitým přírodním scenériím, správnému záporákovi, krásné, hravé a inteligentní princezně Magdě Vášáryové, a samozřejmě také nádherným kostýmům Vladimíra Brehovszkého. O těch by se tu dal napsat celý článek. Líbí se mně, že hodně používá bílou barvu a jeho kostýmy jsou vkusnou kombinací reálných historických stylů (italské renesance a empíru) a pohádkovosti. Měla jsem velké štěstí, že jsem je mohla vidět „naživo“ na výstavě ve Strahovském klášteře a na rozdíl od některých jiných, méně kvalitních, vypadaly moc pěkně i po čtyřiceti letech a zblízka. No a další rozměr pro mě pohádka získala, když jsem si přečetla scénář Františka Pavlíčka i s vynechanými scénami. Ty doplňovaly obraz, který film bohužel nedotvořil do konce: obraz velice propracovaného a moudrého příběhu. Na začátku pohádka prince zastihuje jako laskavého a statečného, ale trochu lehkomyslného mládence, který je odhodlán jít za svým snem, i když přesně neví, jaký ten sen vlastně je. Vypráví o něm svému koni a ten ho nazve „pěšákem snu“. Ve filmu je ovšem princovo vyprávění vynecháno, takže koníkovo „pěšák snu“ zazní tak trochu do prázdna. Během filmu princ postupně dospívá, učí se vytrvalosti, sebezapření a odvaze rozhodnout se pro těžší cestu. Na scénáři se mně nejvíc líbí dvě věci: jednak že se v něm projevuje Pavlíčkova láska k přírodě (princ zachrání nejen koně, ale i lasičku), což je motiv, který pohádkám rozhodně prospívá. A za druhé to, že příběh i postavy mají daleko ke schematičnosti - princ pomůže stařence, ale ta mu nesplní tři přání - jen mu řekne, že záleží na člověku samém, jakou cestu si vybere a kam ho dovede. Ani princova cesta za snem a láskou nejsou jen klasickou „cestou za vysněnou princeznou“ - zajímavou změnou je, že se nikdy nedozvíme, o čem přesně princ snil, ale je zřejmé, že jeho snem rozhodně nebyla prostě jen krásná princezna. Možná to má být nenápadná výzva, aby si na místo princova snu dětský divák dosadil své sny a dospělý své ideály, kterým postupem času začal říkat iluze. I sama princezna je reálná lidská bytost s lidskými vlastnostmi: hravá, trochu povýšená, provokativní, laskavá, odvážná a tvrdohlavá. Je to nejpropracovanější, nejživější postava princezny v českých pohádkách. Do Bajaji se opravdu zamiluje, až když se přesvědčí, že v něm našla záhadného ctitele, obdivovaného hrdinu i přítele. A příběh nekončí tím, že princ získá princeznu, ale až ve chvíli, kdy i princezna osvědčí svoje odhodlání jít za svou láskou a něco pro ni obětovat, a oba dohromady osvědčí svou schopnost spolupracovat (to už ve filmu chybí). Za scénářem je zkrátka cítit ruka člověka, který má cit pro jazyk, fantazii, laskavost a srovnané hodnoty. (22.04.2011) (menej) (viac)