Obsahy(1)
Režisér Pavel Křemen se vrací do národně symbolicky významné budovy Národního divadla, které bylo hlavním dějištěm Anticharty a přivádí sem mnoho tehdejších aktérů. Spolu se zpěvačkou Evou Pilarovou, hudebníkem a textařem Františkem Ringo Čechem, výtvarníkem Theodorem Pištěkem, divadelníky Jiřím Suchým a Milanem Lasicou, publicistou Radkem Johnem, režisérkou Kristinou Vlachovou anebo herečkou Jiřinou Švorcovou. Svůj pohled na význam této události přinášejí i tehdejší vrcholní komunističtí funkcionáři Milouš Jakeš a Jan Fojtík. Historický kontext a souvislosti analyzují historici Petr Blažek a Jan Mervald, s odstupem událost interpretuje signatářka Charty 77 a přední publicistka Petruška Šustrová. Na základě překvapivých svědectví i nově objevených archivních materiálů film prohlubuje pohled na to, jak fungoval mechanismus loajality, který komunistický režim sestrojil pro svou podporu.
Masivní propagandistická kampaň komunistického režimu proti signatářům prohlášení Charty na počátku roku 1977, ve kterém se dovolávali občanských práv, které se Československo v o rok předtím zavázalo v Helsinkách dodržovat, je dnes známá jako Anticharta. Ze strany režimu šlo o pozoruhodně rozsáhlou akci s využitím plejády sdělovacích prostředků a populárních umělců, kteří měli veřejně podpořit politiku KSČ a její tažení proti chartistům podpisem prohlášení „Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru." KSČ připravila dvě shromáždění, na kterých umělci před objektivy kamer v Národním divadle v Praze a o pár dnů později v Divadle hudby demonstrovali svoji loajalitu totalitní moci, kterou stvrdili podpisem. Umělci, kteří v ony dva dny na daných místech osobně nebyli, byli vyzýváni, aby svůj podpis dodatečně připojili pod prohlášení. Nakonec jich drtivá většina podepsala, nejenom herců, ale také architektů, výtvarníků, spisovatelů, režisérů. Řada umělců později svůj podpis různými způsoby relativizovala. Film se na základě osobních svědectví signatářů tzv. Anticharty snaží vystihnout parametry akce, díky kterým se režimu podařilo přimět tisíce kulturních osobností k tomuto symbolickému gestu. (Česká televize)
(viac)Recenzie (22)
Blízká přítelkyně Werichovi rodiny a autorka knihy "A taky jsem vařila sem u Werichů"Jana Tůmová uvedla že Jan Werich u dveří divadla podepsal prezenční listinu, ale když začala v sále hřímat soudružka Švorcová o zaprodancích, popadl svou dceru Janu za ruku a začal vykřikovat že je to svinstvo a podraz a odešel ze sálu.Okamžitě po návratu domu volal Jiřímu Voskovci aby své prohlášení stran anticharty zavolal do radia Svobodná Evropa, což se stalo. Že se událost opravdu stala, potvrdil fotograf Drahoš Froněk jemuž to sdělil kamarád a režisér televizního přenosu Josef Henke.Ze záběrů byla scéna pochopitelně vystřižena. Těžce nemocný Werich se snažil komunikací přes media i ministerstva aby jej z publikovaného seznamu vyškrtli, ale marně.Říkal že nejvíc se stydí před panem Trnkou a Havlem. Při přípravě cyklu Národní divadlo: Mýtus a realita vyšlo najevo že někteří herci dostávali k podpisu nejen text Anticharty ale rovnou také výpovědi aniž si toho všimli. Týkalo se to například Blanky Waleské či Jiřiny Šejbalové. Bohouš Záhorský, Karel Hoger a Ladislav Pešek odešli z loajality s propuštěnými a na protest proti nízkým praktikám vedení Národního divadla, které v té době vedl normalizační kádr Přemysl Kočí. Jiří Suchý poskytl informaci která nebyla známa a totiž ti co se nějakým zázrakem se vyhnuli podepsání anticharty v Národním divadle, byli za čas pozváni do divadla hudby aby své pomýlení ještě mohli napravit. ()
Podepsal, nepodepsal... Dokument bohužel vůbec neanalyzuje tehdejší dění, ale pouze předestírá před diváka víceméně nahodilou směs názorů a tvrzení, z nichž některá jsou kontroverzní i po čtyřiceti letech (Pištěk, Sobota a spol.). Ano, umělci, zejména herci a zpěváci, byli pro komunistický režim skvělými rukojmími, ale mnozí z nich opravdu neměli moc na vybranou. Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Když už soudit, tak spíš společnost jako celek a nikoli vybrané charaktery těch, co neměli odvahu stát se dobrovolnými psanci této vlasti. ()
Nevím co to má za význam ? Aby jsme viděli jací jsou umělci ? Jací byli komouši? Všechno už víme. A co ty skutečný komoušsko - estébácký zmrdi, co škodili kudi chodili a po revoluci se z nich stali "demokrati" co privitizovali a škodili kudy chodili, to nic co? Radši budeme řešit nějaký podpisy. Mě osobně je u prdele, kdo co podepsal, ale kdo komu tenkrát skutečně ublížil, kdo mučil při vysleších lidi, vytvářel psychoteror a taky by mě zajímalo co dneska dělaj tyhle lidi. Nějakej umělec tu podpoří svým podpisem komouše, za pár let ten samej umělec zase demokraty, koho takový podpisovací tajtrlíkování sere. Víc mě vadí kecy typu " My nevěděli co podepisujeme, my nevíme jak se tam náš podpis dostal.." Dobře to tam řekla Eva Pilarová.. . Nebudu tady nikoho soudit ani odsuzovat většina herců, zpěváků a dalších se vůbec neliší od 90% slavného českého národa, jen maj smolíka že jsou hold známí, takže na jejich jménech si hojíme vlastní pokrytecká bebíčka. ()
Dost výživnej dokument a řekl bych i potřebnej. Primárně nikoli kvůli podepisující umělecké elitě či "elitě", ale především kvůli ukázce zrůdnosti soudružského zřízení ( paralela s rokem 1942 je signifikantní ). Pak v určité esenci onoho dilematu čistého svědomí a vnitřní svobody vs. kariéra, peníze, rodiny, ale ušpinit se... Třeba ta situace výplat v divadle oproti podpisu je krystalickou ukázkou, o co šlo. No a v druhém sledu vidíme, že umělci nejsou začasté hrdinové ( však také často živi z eráru, přízně panstva ). Na posouzení charakterů jsou tu ovšem povolanější, abych tak řekl vyšší, místa. Přesto mi bylo docela smutno z těch, co i ted hovoří o prezenčkách apod. Verva s kterou to vysvětlovali ukazuje, že to žádná bagatelní situace nebyla a není. O to větší respekt k Evě Pilarové, která si na nic nehraje! P.S. Trefná poznámka o náladě v ND. Slavnostně se vskutku tvářil málokdo... ()
"Boh súď, čo Vás po tom mal som chuť!". Snáď tento citát z pera ruského literárneho klasika by sa hodil na celú maškarádu okolo anticharty a jej hromadného podpisovania. Pretože súdiť je naozaj ťažko. Išlo o hromadnú akciu, ľudia chceli pôsobiť v oblasti umeleckej tvorby (mali chuť a vôľu pokračovať v ich kariére). Tí čo sa vzopreli, sú statoční, ale ide o malé percento. Faktom je, že všetci v Národnom divadle sa tvárili ako na pohrebe. Faktom tiež je, že všetci veľmi dobre dopredu vedeli o čo ide, pretože ako aj z dokumentu vyplýva, veľmi dobre to vedel opitý Pavel Landovský (teda človek z úplne inej sorty - priamy podpisovateľ Charty 77), ktorý vykrikoval po jednotlivých prichádzajúcich do divadla o ich zrade. To sú len poznámky na okraj z dokumentu, ktorý inak veľa nového nepriniesol. Len kopu rečí, pomenej faktov a jedno úprimné ospravedlnenie Evy Pilarovej. ()
Galéria (5)
Fotka © Česká televize
Zaujímavosti (4)
- Režisér Pavel Křemen v úvodu svého článku „Nové poznatky ve výzkumu tzv. Anticharty“ pro Paměť a dějiny popisuje scénu z první projekce dokumentu: „Je konec roku 2016, vrcholí advent, čas těsně před Vánocemi. V projekční místnosti TP (teleprojekce) 8 na Kavčích horách se tísní víc lidí než obvykle, musí se přinést další židle. Je cítit nervozita. (...) Začíná schvalovačka dokumentu o Antichartě. Film za necelou hodinu končí, chvíli je ticho. Tak to né, to je odklon od námětu! Měl jste ukázat, jak na tom byli umělci špatně, jak trpěli, a ne jak údajně pomohli režimu! Ten (Vítězslav) Jandák je vlivný politik, toho vystřihnout! Takhle to nemůžete nechat, to už by nám sem herci nepřišli, to se musí přestříhat! Komentáře předělat! Pane režisére, co Vám provedl Karel Gott? Za pár dnů bude leden 2017, čtyřicet let od Anticharty…“ (Přemek)
- Jiří Suchý poskytl informaci, která nebyla známa a totiž, že ti, kteří se nějakým zázrakem vyhnuli podepsání anticharty v Národním divadle, byli za čas pozváni do Divadla hudby v Opletalově ulici v Praze, aby své pomýlení ještě mohli napravit. (sator)
- Blízká přítelkyně Werichovi rodiny a autorka knihy „A taky jsem vařila u Werichů“ Eva Tůmová uvedla, že Jan Werich u dveří divadla podepsal prezenční listinu, ale když začala v sále hřímat soudružka Švorcová o zaprodancích, popadl svou dceru Janu za ruku a začal vykřikovat, že je to svinstvo a podraz a odešel ze sálu. Okamžitě po návratu domů volal Jiřímu Voskovci, aby své prohlášení stran anticharty zavolal do rádia Svobodná Evropa, což se stalo. Že se událost opravdu stala potvrdil fotograf Drahoš Froněk, jemuž to sdělil kamarád a režisér televizního přenosu Josef Henke. Ze záběrů byla scéna pochopitelně vystřižena. Těžce nemocný Werich se snažil komunikací přes média i ministerstva, aby jej z publikovaného seznamu vyškrtli, ale marně. Říkal, že nejvíc se stydí před panem Trnkou a Havlem. (sator)
Reklama