Doba nevěrná

Režijní filmový debut drsného irského dramatika může být romantickým dramatem jen pro slepé mlže bez tlukoucího srdce a nervové soustavy, nikoli pro živoucí, horující a vzdorující lidské bytosti. *** Uživatel Cimr napsal mezi jinými dobrými postřehy i jednu větu, která se mi jeví klíčová: "Celé je to velmi chladné, jako by se O´Rowe dovnitř mezilidských vztahů podíval chirurgickým skalpelem a zjistil, že skutečná láska neexistuje." *** Zároveň ale píše, že je to "jako ze života", a jen tím stvrzuje pocit dalších komentátorů, že je to drama realistické, civilní, psané životem. Jenže – dochází vůbec někomu ten nezáměrně vyzrazený cynismus, beznaděj, rezignace, smířenost s malostí, sebeomlouvačství, s nimiž takto pohlížíme na naši – námi žitou a našimi vztahy utvářenou – současnost? Nic jiného nemáme než ji, sebe navzájem, abychom se společně z lásky, zaujetí i soucitu překonávali a tvořili něco velkolepého, pevného, hrdého, v postupně budovaném prostoru spolehnutí, rozumění, bezpečí, ohleduplnosti, docenění, z nějž může povstávat nadějná, vyladěná budoucnost... Z filmu mi nebylo dobře, ale už znám O’Roweho kritické přístupy a rozuměla jsem, proč tohle téma vytýká, zobrazuje, reflektuje – je to nekomentovaná žaloba, pranýř, veřejné zrcadlo. Až u komentářů, z té neproblematizující akceptace chování postav jakožto běžného a nepohoršujícího standardu, s nímž se lze v klidu ztotožnit, mi tuhne úsměv na tváři. To nízké očekávání, smýšlení o našich vlastních životech, vztazích a vzájemných možnostech, jak tu společně být, k čemu se povzbuzovat a kam směřovat, člověku odčerpává naději a dychtivost, jako by mu brali ze žil krev. Jak běžnou, všepohlcující nákazou v dnešní společnosti je indolence, úzkostná péče jen o to, aby nás nic nerozhodilo, nevyburcovalo k vzepětí, překročení vlastního stínu a proměně... *** O'Rowe je divadelní dramatik, který dal celému světu už svou nemilosrdně strhující hrou Terminus o hloubce a důsažnosti každého lidského osudu, o tom, že i toho nejokrajovějšího a nejnicotnějšího člověka dožene předivo jeho skutků svázaných s ostatními a hrůza z neodčiněného příkoří v nich obsaženého, důrazně najevo, s jakou citlivostí, láskyplným pochopením, vážností a bázní – a tedy s jakou důvěrou – nahlíží sílu bytí dřímající i ve zdánlivě anonymních, v šedi a banalitě zanořených lidských osudech, sílu, jež se bez ohledu na dialekt, výchovu, vzdělání či sociální postavení může v člověku kdykoli probudit a přinutit jej čelit ohromujícímu vědomí o zázračnosti života, jež je zároveň samo už trestem i odměnou, nejhlubší radostí i nekonečným utrpením, v závislosti na tom, jak člověk dostál ve vztahu k sobě i k druhým své lidské odpovědnosti, co stihl s porozuměním odčinit a učinit i jak svěřený dar promarnil, a hloubce závratného pochopení, že nevědomost ani lhostejnost neomlouvá, ničeho nás nezprošťuje a z ničeho, co si nepřipouštíme, nevyviňuje. A ne, nepíšu tu ten morální apel takhle rozvláčně pro nic za nic, jednak je to zanořená pozvánka: jděte se podívat na Termina do Divadla v Celetné, dokud ho pořád ještě hrají, zaručuji vám, že jste ještě nikdy nebyli na představení, při němž by se vámi prohnal život ve své banální i nebanální, jednolitě metafyzické i izolovaně lidské podstatě jako uragán a jež by vám poskytlo tak mocnou katarzi, že je to jako injekce do srdce a svědomí, po níž vám musí oboje aspoň na chvíli doopravdy naskočit, a jednak si tím buduji kontrastní podloží pro následující řádky. *** Ve filmovém debutu O’Rowe naopak pouze zobrazuje a sleduje v lhostejnosti a netečnosti, která se rozlézá dnešní společností jako mor, jako plíživá, ryzí hodnotu odvážné a bezpodmínečně milující lidské existence pohlcující znicňujícnost, uplývající životy izolovaných, nesolidárních, sobeckých a zbabělých jednotlivců. Dokud se vzájemně nepoznáme dost statečně, jsme si nahraditelní, vyměnitelní, nepředstavujeme pro sebe navzájem výzvy k překonávání, k tomu, abychom se stávali lepšími, ušlechtilejšími. A O'Rowe rozhodně nenatočil romantické drama ze života partnerů, kteří se musejí vypořádat s novým milostným vzplanutím. On ukazuje pseudovztahy lidí, kteří se ani neobtěžovali se navzájem znát dost, aby jim na sobě skutečně záleželo a o něco usilovali, ukazuje lidi bez idejí, bez ryzí sebeúcty a sebereflexe, bez ochoty a motivace překonávat kvůli něčemu většímu, přesahujícímu, těžkosti, lidi povlávající a narážející na sebe ve víru pudových rozmarů, orientované jen na uspokojování svých potřeb, k čemuž uzavírají (nefunkční) manželství a zakládají (nefunkční) rodiny, ukazuje vztahy, jež jsou skrz naskrz náhražkovité, nitkovité, chatrné, povrchní, nevybudované, nicotné, žádné – o žádné nevěry zde samozřejmě nejde, ani v původním názvu nejsou zmíněny, autor tematizuje naši trestuhodně běžnou západní současnost vztahové a rodinné praxe jako "dobu delikventního chování", nezáležení, to, jak jsou všechna ta vztahová škatulata nakonec bezpodstatná, protože se jimi nic nemění k lepšímu, nenarůstá pochopení, jen se prohodí figury, nějaké zmizí, zase se to utřepe v iluzivním klidu, odkud postavy nic nevytrhává, emoce jsou ploché a zástupné, přesvědčení o nich krátkodechá, podněty k rozpadům malicherné, věty o lásce a osudovosti směšné a licoměrné, snadno se usadí prach, přejde touha či pláč, zamilování, odmilování, nikomu na nikom konkrétním doopravdy nezáleží, jsou si navzájem jen věšáky na nezpracované emoce, sobecké potřeby, jež si po každém zásahu rychle a bez zamyšlení najdou jiný objekt k uspokojení a chatrnému milostnému ujišťování a přesvědčování, neboť v nikom neožívá opravdová láska k přenášení hor, vitální síla vznešených idejí, ani opravdová bolest nebo žal, protože nikomu nejde o nic velkolepého, ryzího, co by ho přesahovalo, čemu by se obětoval, pro co by trpěl, k čemu by vzhlížel, nikde žádná šlechetnost, velkorysost, sbližování se, spolupráce, a mezi všemi těmi roztěkanými sobeckými rošádami neprožitě zapadne třeba i vážná nemoc, chátrání a smrt lehce nahraditelného, protože chabě poznaného partnera... o dětech, které v tom nezájmu vyrůstají a k čemu, nemluvě. V kontrapunktu k Terminu, ale se stejným apelem, O'Rowe natočil film místy snad až jízlivě zobrazující životní malost zbabělých konzumentů, kteří znehodnotí bytí své i druhých dřív, než se své existence doopravdy ujali, a místo chápání se údělu svého a své doby v pletivu lidstva se nekonzistentně zaměstnávají jen vzájemnými drobnými ústrky a pohodlím, aniž by se někdy doopravdy pokusili cokoli pochopit. A trvám na tom, že O’Rowe nenatočil tenhle film proto, abychom u něj souhlasně přikyvovali a krčili rameny, ale proto, aby se nám nad ním pěnila krev. *~ (26.12.2019) (menej) (viac)