Obávaný

Zajímavé, od Michela Hazanviciuse jsem zatím viděl 3 filmy (Umělec, Poslední střih a teď Obávaného) a pokaždé mě provázely podobné pocity: ze začátku jsem měl nějakou dobu pocit, že ústřední nápad sice není špatný (zde hraný film o režisérovi Godardovi se stylizací scén mnohdy okopírovanou přímo z Godardových šedesátkových filmů), ale skoro na nic dalšího nevyužitý a realizace se jakoby rozpadala pod rukama. Jenže pokaždé v těch filmech nečekaně přišel jistý zlom, kdy mě sledování dostalo do transu. Zde se tomu tak stalo v 3. kapitole, když se film začal plně věnovat studentským bouřím v Paříži v květnu 1968 a od té doby mě Obávaný snad až na dvě slabší scény nepustil až do konce. Tento film je nejen cinefilní poctou slavnému režisérovi, o kterém vypráví, či stylově zpracovaným obrazem doby zásadních politických událostí, ale ještě vedle toho rozvíjí v souvislosti s atraktivní hlavní postavou známé filmařské osobnosti další témata a myšlenky. Jde především o portrét umělce s proměnou na pozadí společenských změn, pochybujícího, prožívajícího vnitřní krizi, setkávajícího se s fanoušky, se kterými se najednou rozchází v pohledu na své dílo, a současně s radikálně vyhraněným názorem kráčejícího kupředu v nové zítřky.... Godard je mrtev... film je mrtev .... Současně zde Hazanavicius rozvíjí i další téma nepříliš povedeného manželství mezi dvěma umělci, režisérem a herečkou, které sice spočátku funguje, ale jenom do doby, kdy režisér zůstává režisérem a pravidelně ztroskotává poté, když se z režiséra stává muž jiného oboru – politický aktivista. K filmu mě zatáhla především zvědavost a nakonec jsem dostal snad i víc, než jsem čekal a Tarantino se může se svým Tenkrát v Hollywoodu (viděno během stejného týdne) jít zahrabat někam. :o) Ani zde spříznění fanoušci nezůstanou ošizeni díky množství odkazů, godardovsky laděné formě a osobně mě potěšilo i výrazné cameo další režisérské legendy Jeana-Pierra Mockyho (2 roky před smrtí) coby hláškujícího válečného veterána v restauraci, ale tohle vše beru spíše jako fajnšmekrovský bonus navíc a jsem rád, že ten film zdaleka nestál jenom na tomhle. [80%] (13.11.2022)

Páči sa mi, že rovnako ako Ferrarov film o Pasolinim, Hazanavicius si tiež berie na paškál aj tú idiotskú časť umelcovej osobnosti a necháva ho z názorovej výmeny utiecť bez boja. Prípadne porazeného. Vždy ma zaujímalo, ako sa na komunistické pózy tohoto obhajcu invázie do Československa, pozerali jeho ženy. A áno, Godardov najvtipnejší film asi naozaj bol myslený vážne. Nepáči sa mi, že o ničom inom ten film nepojednáva. Je tam rozpad vzťahu, je tam rozpad priateľstiev, odklon od všetkého mimo seba, ale to je všetko stále iba Godardove ego a snaha o názorovú konzistentnosť. Sám proti všetkým. Celý film hádky o politike. A za celý čas nie je nič, v čom sa môžete s Jean-Lucom stotožniť. (14.06.2021)

Cinefil spíš nejsem a samotného Godarda jsem zatím neviděla. Přesto se mi film líbil a chápala jsem ho primárně jako dílo o filmařině a jedné její části obecně; Godarda jako ztělesnění, nebo vůdce, nebo autora, to bylo vcelku jedno. Prostupující ironie a kritika mě nevedla k odsouzení Godarda, tak jsem to vůbec nepochopila. Myslím, že u marxistů je buď můžete být kritičtí, nebo oslavní... protože, jak sám "hrdina" zmíní, všechno je politické. Hazanavicius svou kritiku proložil humorem tak, že na mě nepůsobila vůbec zlomyslně. Snad si s postavami hrál stejně, jako si ony chtěly hrát s autoritami. // Hodně kladně hodnotím i vypravěčský způsob, kdy přes sebe jakoby, zdálo se mi, mluvili dva různí vypravěči; každý jinak, aniž by se překřikovali, nebo vedli naopak dialog. Tak nějak každý souběžně říkal to své... To bylo největší kouzlo. Epilog naopak vše předešlé uzemnil, bohužel. (07.01.2018)

Film pojednává o celkem zásadním období života slavného francouzského režiséra Jean-Luca Godarda, kdy se začal politicky angažovat a názorově vyhraňovat, což značně ovlivnilo jeho budoucí tvorbu. Je to sice drama ale ozvláštněné jistou dávkou komické ironie, která dělá snímek stravitelnějším pro diváky. Přitom nejde pouze o jednostranný pohled Godarda, velký prostor dostala i jeho tehdejší mladičká žena Anne Wiazemsky. Ten vnitřní komentář jednoho nebo druhého k nastalým situacím dodává ději potřebný šmrnc, přičemž představitelé manželského páru Louis Garrel a Stacy Martin jsou ve svých rolích opravdu hodně přesvědčiví. (70%) (10.07.2020)

Jako Annie Hallová, ale smutnější. Protagonista je smutný intelektuál snažící se komickými způsoby o autenticitu, zatímco Hazanavicius, historie, ani jeho mladá žena nestojí na jeho straně. Není to hluboký film a IMHO se kritika dá vést ve smyslu "povrchní napodobování vnějškových znaků Godardových filmů není opatřená žádným hlubším smyslem, ani další inovací", ale jako další příspěvek k subžánru "impotentní intelektuál prohrává v souboji s mocí/životem" za mě dobrý. Co bych si odpustil je závěrečné velmi explicitní odsouzení Godardovy pozdější tvorby jako ústupu umění před politikou. To rozdělení je moc povrchní. (24.11.2017)