Muž, který přežil Hirošimu i Nagasaki

"Japonské přísloví praví: Co se stane dvakrát, stane se i potřetí. Ale ke svržení třetí atomové bomby nesmí nikdy dojít." Příběh, který se starý pan Jamaguči rozhodl vyprávět, je jedním z těch téměř neuvěřitelných, které se na přelomu tisíciletí, na sklonku svých životů, rozhodli sdílet někteří z jeho generace. Každý z těch příběhů je i po 60-70 letech plný zjitřených emocí a bolesti, nesdílených, neuzavřených otázek. Prošli si válkou, která je navždy poznamenala. Prožili život ve snaze zapomenut, mlčeli, aby neublížili svým blízkým, aby mohli jít dál... Tváří v tvář konci se Cutomu Jamaguči snažil vlastním příběhem přispět k zákazu jaderných zbraní a pomoci současným mladým lidem spojit st tu abstraktní ideu s hrůznou realitou, kterou v Nagasaki a Hirošimě prožil on a desetitisíce dalších. To oni, civilisté, nejhůř zaplatili za zločiny vlastní země a navíc byli celá desetiletí japonskou společností ostrakizováni - jako prokletí, jako "lidé ohnivé bomby - hibakušové", připomínka něčeho, s čím se nedá smířit a na co je lepší zapomenout. Tenhle dokument mě hodně dojal a připomněl mi jiný příběh. Kdysi jsem strávila rok jako au-pair u starého britského páru s postiženou dcerou. Jednou večer, když v TV skončil smutný dokument o Hirošimě, laskavý pan P., lékař v důchodu, k mému konsternovanému překvapení prohlásil, že mu Japonců není líto - že si to zasloužili. Pak se rozpovídal o tom, co jako mladý medik viděl na konci války v jihovýchodní Asii. Ty hrůzy páchané císařským vojskem na dobytých územích, ztýrané živé mrtvoly jeho vrstevníků z osvobozených "pracovních" táborů, ta spoušť, zanechaly v tom hodném člověku nevyléčitelnou nenávist. Jak někoho takového přesvědčit, že svržení atomových bomb bylo nelidské a špatné? Nejde to. Už je to dlouho a starý pan P. už nežije. Jeho vzpomínky a zášť odešly s ním. Je nepříjemné a skličující o tom přemýšlet. Některá témata se dají skutečně uzavřít až ve chvíli, kdy odejde generace, která je prožila. Obsahují příliš mnoho utrpení a zášti, kterou nelze žádné ze stran vyvrátit ani vyčítat. (09.11.2016)

Nevedel som, že existoval niekto, kto prežil oba výbuchy. Chudák...z blata do kaluže. Bolo to veľmi emotívne, avšak trochu slabšie spracované, niektoré myšlienky v dokumente boli nedokončené, niektoré očakávané drobné vysvetlenia počas filmu zostali nedovysvetlené. Namiesto toho bola použitá mlčanlivá dramatizácia s fejkovými hercami. Počas týchto mlčanlivých scén mohli kľudne uviesť napr. to, že tu bolo aj ďalšie japonské mesto, ktoré malo na druhej strane 2x obrovské šťastie. Jednalo sa o mesto Kokura(aktuálne Kitakjúšú), ktoré bolo sekundárnym cieľom v deň zhodenia bomby na Hirošimu, a primárnym cieľom, ktorý zostal zahalený mrakmi, v deň zhodenia bomby na Nagasaki. Nagasaki bolo v daný deň sekundárny cieľ, ale osud to chcel inak. Každopádne zmysel dokumentu je jasný. O tom, či to bolo, alebo nebolo správne, k tomu sa asi nemáme právo vyjadrovať. Podľa jedného zdroja, Američania vtedy videli len fanatických japoncov, ktorí sa nechceli za nič za svete vzdať, pričom ďalšie pokračovanie konfliktu by si vyžadovalo desiatky či stovky tisíc životov amerických vojakov, následne oni, neznajúc následky, sa rozhodli radšej obetovať stovky tisíc japonských civilistov. Bohužiaľ, väčšinou nevinných. Takto nejako to prezentovali svetovej verejnosti. Iné zdroje zase uvádzajú, že američania chceli zapôsobiť na Stalina, resp. sami, bez pomoci Ruska, poraziť Japoncov. Ak by toto bola pravda, tak minimálne vyhladenie Nagasaki mohlo byť anulované, a Američania sa dostali týmto počinom na morálnu úroveň Hitlera.... (16.08.2020)