National Theatre Live: A View From the Bridge
Recenzie (3)
Existuje několik dramat, která způsobila, proč mám tento žánr tak ráda a mají místo i v mé knihovně. Na Millerovi obdivuji úspornost slov. Tam můžete zabloudit do textu s nůžkami a nenajdete nic nadbytečného, co byste mohli odstřihnout. Hutné drámo jak bič, které vás dostane, ať už to chcete nebo ne. Budu se muset podívat na další jeho dílka, protože evidentně stojí za to. Dvě hodiny utečou mrknutím oka a vy během té doby prožijete cizí život: těžkou dřinu italského přistěhovalce, který se snaží žít svůj americký sen, stará se o osiřelou neteř a teprve příchodem dalších ilegálně přistěhovavších se příbuzných si začíná uvědomovat pocit narušení a nelibosti (to je eufemismus, pod kterým se schová hodně nečekaného vtipu. “On umí i vařit??” apod.). Pod taktovkou Iva van Hove zažije divák nádhernou show, kdy všechno spěje k nevyhnutelnému a přesto katarzujícímu konci. [viděno díky National Theatre at home. Pandemie způsobila, že jsem nemusela cestovat do Londýna, ale hru zhlédla online díky předplatnému] ()
Silný příběh Arthura Millera, minimalistická scéna a bravurní místy skvěle moderně symbolická režie belgického (nebo spíš nizozemského, jak se to vezme) režiséra Ivo van Hoveho vás dostane. Jeho neskutečný cit pro gradaci díla, kdy po miniaturních kousíčkách hustí atmosféru až k takřka filmovému finále a přitom si vystačí jen se samotnými herci v čele se skvělým Markem Strongem, kterému výborně sekunduje Nicola Walker v roli Beatrice. Žádné kudrlinky, pojďme hezky na emoční dřeň, je jedno jestli je to příjemné, takhle to prostě reálně je. Občas narazíte na adaptaci, o které si myslíte, že už lepší být ani nemůže - svým pojetím je natolik trefná a přesná vyznění předlohy, že to snad ani víc nejde. Tohle je ten případ. 100% ()
Pohled z mostu pro mě byl obohacením. Hra zacílená především na postavu a její pocity, prosta všech kulis, černobílá. Emocionální výplach, síla čišící celou dobu z plátna. Zápletka zpočátku prostá - přístavní dělník Eddie s manželkou vychovává svou neteř Catherine, kterou bezmezně miluje. Ale zatímco ona dospívá, on vidí pořád stejnou holčičku, kterou musí chránit, hlídat a pečovat o ni. Postupně se z lásky stává majetnická žárlivost omlouvaná tím, že to všechno dělá pro její dobro. Konflikt mezi právem zákonným a morálním, rozdíl mezi láskou a láskou. Naprosto fenomenální Mark Strong ukázal, že utáhne hlavní roli levou zadní a že po těch vedlejších rolích už by mu mohla spadnout do klína nějaká pořádná hlavní (dobře, třeba jako Septimus ve Stardust byl parádní, ale prostě vedlejší). Z dalších rolí se mi moc líbila Phoebe Fox v roli Catherine (možná mě vážně přesvědčí, abych se podívala na Ženu v černém 2) a Nicola Walker v roli milující a oddané manželky Beatrice. Už dlouho jsem si tak neužila hru, která diváka vezme, sežvejká a vyplivne tak spokojeného, že by si celý tenhle emocionální kolotoč nechal líbit ještě alespoň jednou. ()