Caltiki - il mostro immortale

Italská odpověď na úspěch amerických filmů jako Blob (1958), nebo ještě starší The Thing from Another World (1951). Italové v té době moc sci-fi hororů netočili, tak jsem byl zvědav. Trošku zamrzel nudnější děj a ploché, nezáživné postavy. Naopak potěšily na svou dobu drsné/gore záběry a fajn odpočinkový příběh, okořeněný Mayskou legendou s prvky Lovecrafta a parádní gotickou atmosférou. Dále pak rozhodně zaujala špičková kamera a podomácku dělané speciální efekty, modely a miniatury, za což vděčíme Bavovi, který měl při natáčení tyto věci na starosti. Sám Freda k tomu v jednom rozhovoru říká, že Caltiki je filmem Maria Bavy. Za mě hodnocení: 70% (18.12.2020)

Povedený monster horor který mi několikrát připoměl Blob. Aneb uprostřed nějaký řeky či kde to bylo v džungli najdou badatelé divné monstrum které začne každého na potkání zabíjet. To monstrum zabíjí tak že vás pozře a sežere Vám všechno kromě kostry kterou pak vyvhrne. Blob jak blázen a jelikož se mi Blob líbil tak jsem byl spokojený i s tímhle. Nebylo to sice nic extra ale strašně mě to na to jedno kouknutí uspokojilo a hlavně se mi líbilo to že tvůrci se nebáli ukázat krev. (25.12.2012)

Plakátové info: AMOK TERORU! HLADOVÝ PO LIDSKÉM MASE!! TYČÍCÍ SE NAD DŽUNGLÍ A MĚSTEM, PLAZÍ SE, MNOŽÍ SE A POHLCUJE VŠE ŽIVÉ!! ___ Neurážející průměr. Koncem 50.let vypukla módní exploze hororů s rosolovitými monstry, viz. třeba The Blob, X the Unknown, The H-Man. A Italové si taky „přihřáli svoji polívčičku“. ´Caltiki´ je hlavně práce legendárního Maria Bavy, který na rozdíl od Fredy strávil na place drtivou většinu doby (3 natáčecí týdny), obstarával kameru a je autorem triků. Hlavně optická kouzla na začátku proto vypadají pěkně, takže navodí dojem mexických reálií s pyramidou a obřími sochami a ani vám ani nepřijde, že bylo všechno spíchnuté v italských ateliérech, kde vznikla i drtivá většina sandálových filmů. A jak je známo, Bava měl cit pro obraz, takže velká většina stopáže se odehrává v noci a ta hra světel a stínů vypadá na levné béčko nezvykle pěkně. Stejně tak ústřední monstrum, které jsem si sice za začátku familiárně pojmenoval „smradlavá fusekle“, protože tak vypadá a herci s ní zachází v akvárku nenuceně beze strachu, ale ke konci se to zlepší, pěkně pulzuje, množí se na několik částí, které zase srůstají, plazí se a ta herečka u toho tak krásně řve :o) A co rozhodně nechybí, tak lehké gore (okousaná lebka v přímém přenosu, rozežraná ruka až na kost), což bylo pro Italy typické. Ale abych jenom nechválil, na konci se Bava utrhne ze řetězu a na scénu přichází modýlky tanků, které chrlí oheň a všem je zcela zřejmý pocit lehké trapnosti, protože proporce nefungují, model vily se rozpadá jako domek z karet a těm vojákům lítají z „plamenometů“ jiskry. Ale to nevadí, to je prostě daň za dobu vzniku. Co mě ale pobavilo, že Freda s Bavou se tak báli „posměšnému“ přijetí monstra ze strany publika, že ke scenáři ještě připsali postavu psychotického zabijáka Maxe, aby tak zacílili na dospělé publikum. Myslím, že to moc nepomohlo :o) (10.03.2021)

Byla by to krásná troječka, pro roztomilý padesátkový sci-fi béčko. Ale posledních 25 minut tvůrci pěkně zatlačili na pilu, a rozjeli úsměvně destruktivní finále, plné vojáků s plamenomety, modelů tančíků a nějakých těch nečekaně zábavných scén. Plusové body mají Italové taky za na tu dobu odvážné "skorogore" efekty, a tu tančící voodoo mulatku v kalhotkách. (06.10.2017)

Jak už to mnohdy bývá, tak i zde za celým neštěstím stojí touha po penězích (zlatě). Když archeologové, zajímající se o mayskou civilizaci, najdou obětní místo pro zdejšího boha, zatouží získat předměty, které mu Mayové přinášeli. Jenže zlaté šperky a cennosti leží spolu s ostatky obětí na dně vodní propasti v jeskyni bohu zasvěcené. A v okolních stínech se skrývá bůh, co by se neměl dostat na denní světlo. A protože chamtivost nepatří mezi kladné vlastnosti, tak i přes hrůzné varovné úmrtí potápěče se jeden ze členů expedice touží zmocnit vytažených cenností. Jenže se ho dotkne bůh a nejen že jej neopustí, ale stane se hrozbou i pro ostatní. Bohem je zde monstrum vypadající tak trochu jako sliz, Blob (1958, 1988). Italové bez problémů kopírovali a napodobovali zahraniční, především americké, snímky, a tak je tomu patrně i zde. Tajemné prostředí v džungli, šerosvitná černobílá kamera, hra světel a stínů, na tehdejší dobu kvalitní gore efekty se značkou italské školy a pod snímkem podepsaní dva klasici žánru. A navrch dvě krásky! Ač se mi film líbil, asi na něj brzy zapomenu. Dnes spíše pro žánrové fanoušky. 3,5* (18.01.2020)