Oči mé matky

Americký snímek „Oči mé matky“ je vlastně takovým nikoli klasickým snímkem o tom, jak se lidská duše dokáže zvrtnout a jak může být odporná, i když se na první pohled tváří nevinně. Snímek ukazuje i to, jak nás utváří to, co na nás má vliv, ale i to, co pochází z vnitřku a co prostě nedokážeme ovládnout. Jako studie pádu člověka to vlastně není vůbec špatné. (04.07.2018)

Tak celkom zaujímavé psycho. Brutalita tu nebola moc ukazaná skôr načrtnútá, ale hlavne išlo o tie "zvuky"a zábery ktoré to všetko mixovali do intenzívneho temného psycho zážitku, ktorý tak rýchlo z hlavy normálneho človeka nevyprší. Lenže ja nie som normálny takže zajtra už asi nebudem vedieť o čom to bolo. PS: Niektoré scény mi pripomenuli Linchovu Eraserhead (mľaskavé kŕmenie...).(70%) (05.12.2016)

Tohle byl vskutku podivný art, i když ne zas tak moc. Na druhou stranu byl velmi uklidňující a znepokojivý zároveň. Další adjektivum by asi bylo nenáročný, avšak depresivní. Zkrátka ve mně The Eyes of My Mother vyvolalo hodně smíšených kontrastních pocitů. Že by to byl ale kdovíjak originální, šokující počin se asi říct nedá. Vizuální stránka je vyřešena velmi dobře a kryje tak řemeslné nedostatky. Řečnit se tu moc taky nemusí, za všechno mluví činy spáchané hlavní hrdinkou, které v divákovi vyvolají spoustu otázek a dají málo odpovědí. Každopádně na doporučení to může být asi jen pro okrajové publikum. (12.02.2017)

Za trochu lásky šel bych světa kraj, stodolu měl zamknutou a šel bych bosý, těla u ledu - ale v duši věčný máj, v hlavě vichřici - a bodal jako vosy... Další nekroslátanina o omamné vůni hnilobného zápachu a chorých hlavičkách patologických patologů, tentokrát Normičky Batesové. Absence barvy měla vnést do studie nemocné psyché trochu toho umění, leč bez nápadů a nějakého ozvláštnění zavedených žánrových šablon můžete nasvěcovat zbídačelé zajatce před stodolou klidně hodiny a efekt to nepřinese. Podezřívám režiséra Pesceho, že u natáčení některých scén vytáhl z příruční ledničky ruku své matky a hladil se s ní v rozkroku.. (10.01.2017)

Tzv. "normalita", tedy všednost a obyčejnost, se mi většinou protiví. Naopak vše bizarní, pitvorné, šílené, mě odmala zvědavě fascinuje. A není tedy divu, že The Eyes of My Mother jsem si vychutnal od prvního do posledního záběru. Tenhle prapodivný film totiž nechal hranice normality světelné roky za sebou a vtáhl mě do klaustrofobické a nezdravé mysli, sídlící v jedné roztomilé portugalské dívčí hlavince. (V téhle souvislosti mi nelze nezmínit například blízce příbuzný Polańskiho Repulsion, nebo nedávný Keatingův Darling.) Kromě bolestně krátké stopáže má snímek už jen samá pozitiva, třeba černobílý širokoúhlý obraz, slastně klidnou a pomalou kameru, minimum dialogů, jako hudební doprovod moje milované teskné fado, a já jsem tudíž dokonale divácky uspokojený a v doznívající euforii píšu tenhle komentář k jednomu z nejzajímavějších a nejsilnějších filmových zážitků letošního roku. (04.12.2016)