Manifesto

Jednotlivé Cate-ine persóny milo i pomerne vtipne štylizované, zaváňajú mi však samoúčelným exhibicionizmom a to nielen po istom čase už otravne expresívnymi hereckými kreáciami, ale najmä film samotný obsahovo pôsobí "pretentious", za veľkými (cudzími!) slovami, manifestami veľkého kultúrneho významu (fakt ma ako také zaujímali skoro všetky!), akoby sa neskrývalo nič, iba prázdna schránka a zopár vtipných obrazových kontrapunktov. Vo výsledku sa na jazyk dostáva slovné spojenie zbytočná, no pekne nasnímaná nuda pre kaviarenských pseudointelektuálov. 2,5* ale Rosefeldtovi to príliš nezazlievam, keďže pôvodne šlo o viac-obrazovkovú umeleckú inštaláciu a nie celovečerný film, ktorý je imo pre tento koncept nevhodnou formou. (31.10.2018)

Who is who v moderním umění prostřednictvím hereckého eskamotérství Cate Blanchett. Není to drama, je to výstava a čistý experiment, který by neměl mást nikoho, kdo "jde na film". Jako takový snese a musí pochopit celou škálu hodnocení. Není to edukativní, protože u monologů nejsou úvody k tomu, na co jsou vázány (pokud si tedy nezapamatujete oněch čtyřicet jmen, jež se na začátku v půlsekundových prostřizích objeví - Gaspar Noé se tam holt frackovitě nacpal a to nemusel říct ani slovo, frajer), není to analýza ani srovnání. Více než cokoli jiného je to divoký hive-mind potřeby odporu, protože citace vycházejí z nejradikálnějších období zmíněných autorů. Pokud existuje nějaká korelace mezi stylizovanými sekvencemi a pronášenými myšlenkami, moc jsem jí neobjevil, respektive citace Marxe v troskách průmyslového objektu vypadá, že je na místě, diktování bodů Dogmy 95 malým dětem při kreslení výkresů (jako nejspíš oponentura předtím citovaného art brut) je nejspíš divnej vtip, co má však společného fluxus se scénickým tancem a proč citovat dadaismus nad rakví, to budu muset odposlouchat někde od vedlejšího stolu v kavárně Jericho. (04.09.2018)

Na úvod jen, neviděla jsem film ale expozici, kde hrálo všech 13 krátkých snímků zárověň. Občas se přihodí, že vám někdo řekne: "Pojď půjdeme na výstavu, hraje tam Cate Blanchett, zosobňuje různé ženské osudy..." No, a pak sedíte na lavičce před plátnem a nestačíte se divit. Je možné, že hluboký zážitek, který mi poskytla série krátkých filmů, pramenil zejména z překvapení, urputné snahy pochopit a pak občasného rozpoznávání útržků a vět. Každopádně, je to audiovizuálně fascinující a až geniální ve chvíli, kdy všechny filmy splynou, v okamžiku manifestu, v jedno velké kolektivní vědomí. (02.01.2018)

Těžko uchopitelný experiment a film, ze kterého si diváka neodnese nic víc, než to, že je Cate Blanchett fakt dobrá herečka. Monology pravděpodobně řeknou jen něco opravdu zasvěceným umělcům a celkově to nijak nevyznívá, prázdné monology pro většinu diváků, které jsou dobré jen díky hereckému výkonu. (01.03.2018)

Já si občas pro radost přečtu Platóna a píši to jen proto, abych uvedl do souvislosti jisté věci --- Manifest považuji za tu nejvyhoněnější pseudointelektuální sračka, co jsem kdy viděl. U proslovu na pohřbu jsem se zasmál, ale většinou mě ty nabubřelé revolucionářské tlachání o světovém řádu a umění jen sralo. Mám rád filmy, které vyjíždí ze zajetých kolejí, dokonce sám čím dál tím víc vnímám systémové vady, ale tahle nudná vyhoněná nuda ve mně vzbuzovala jen opovržení. Připomínalo mi to Holy Motors. Občas pěkný kamerový slide, ale většinou to ani formálně netáhne a tak hodinu a půl Cate Blanchett plácá nějaká bezpředmětná moudra o umění ("Everything I do is art!"), která si Rosefeldt pravděpodobně vycucal z péra. Přirozeně to ani nijak negraduje, protože to ač tematický tak nikterak souvislý slepenec neúnosných monologů. Na rozměru to nijak nabývat nezačne, takže pokud to člověka sere po 5 minutách, bude ho to srát až do konce. (03.02.2022)