Oheň na mori

51. KVIFF - mám s tím filmem řadu problémů, v čele s tím, že váhám, zda to není zneužití strašlivé tragédie pro uměleckou pózu, hlavně v důsledku inscenování scén, kdy se lidé (v některých případech i uprchlíci) chovají na kameru tak, jako by tam kamera nebyla. Ale na druhou stranu to má zajímavou atmosféru a v závěru i emocionální dopad. (05.07.2016)

V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65% (16.11.2016)

Ono s tým dokumentom to nie je také jednoznačné, Rosi skutočne posúva hranice filmového rozprávania. Jeden paralelný príbeh je hraný, druhý dokumentárny, ale vzájomne sa vôbec nerušia, pretože takouto filmovou rečou uprchlícka téma nadobúda širší rozmer. Možno je to kontrastné prirovnanie trocha zjednodušujúce, ale účel svätí prostriedky. Najmä je iné vidieť vo filme (zrejme) autentické mŕtve telá v podbalubí a počuť o tom v správach. (18.09.2016)

Oproti předchozí Rosiho příšerné nudě Sacro GRA má tahle příšerná nuda výhodu aktuálnosti a zejména pasáže se záchranou a následným procesem s připlavenými uprchlíky poskytuje syrový, nepříjemný pohled na humanitární katastrofu, se kterou valná většina z nás má zkušenosti až z několika druho- či vícerukých zdrojů, fungujících na základě tiché pošty. Kontrast malebného života evropských starousedlíků s bojem uprchlíků o základní existenci je celkem silným konceptem i přes poněkud iritující formu (pomalé, civilní a poněkud nevěrohodné snímání každodenní činnosti ostrovanů nadává příliš důvěry v to, že sledujeme filmově nekolonizovanou realitu). Problémem pro mě jsou ale zejména ty strašný metafory (má osobní alergie, sry). Chlapec dobře vidí okem, kterým zaměřuje s praku při střelbě do kaktusů vyřezaných do tvaru lidských hlav, ale kvůli neustálému přivírání oka druhého, mu toto zleniví a musí ho násilně opět přivést k původní funkci. I mean, come on! (08.03.2017)

Tento dokument vyhrál Zlatého medvěda Berlinale a pak šel u nás v kinech. Klíč režiséra je tento: sledovat humanitární katastrofu očima místních lidí. Scény jsou naaranžované a tedy se snaží publikem včetně mě manipulovat. Nyní vidíme ve zpravodajství demonstrace obyvatel řeckého ostrova Lesbos proti přílivu uprchlíků, ale v tomto dokumentu se nikdo z obyvatel nevyjadřuje. Rosi od nich zjevně žádá výhradně všednodenní rituály místa, jež zejména za sychravého času není právě turistickým rájem. Vidíme chlapce jak se toulá se psem nebo s kamarádem zkouší prak a babička doma vaří, i když rozhlas právě hlásí další stovky mrtvých těl. Uprchlíci jsou mechanicky vyfoceni a hrají fotbal. Babička , která stele poste a uvařila oběd dělá to nejlepší a to jediné, co může, aby se Lampedusa nezhroutila docela. Na jednom předmětu ve škole nám nejmenovaná profesorka, bývalá ministrině říkala, že po Evropě se toulá milión migrantů, kteří nebyli přijati a nikdo neví kde jsou. Evropa už desetiletí demograficky vymírá. Kam až je Brusel schopen zajít, aby se sehnala pracovní síla z přelidněné Afriky? Pohraniční služba Frontex místo aby hranice EU chránila migranty sbírá na moři a dováží do Evropy. Tím podporuje miliardový byznys mafií dovážet nové a nové. Nebo čtete tento dokument beze slov jinak? (10.04.2020)