Červená korytnačka

Nádherné, meditativní a i přes svou jednoduchost k hlubokému a dlouhému zamyšlení. Silný příběh, který zdaleka není jen o trosečníkovi a jeho životě na ostrově. Je tu spousta odkazů na životy jiných, žijících třeba v civilizaci. Animace není zbytečně barevná, zachovává si svou krásu, přirozenost, ve správných chvílích i ponurost. Výjimečnou se ovšem stává i hudba... ta když je třeba pomalý děj zrychluje, tedy atmosféru správně dotváří, k čemuž ji dopomáhají také ostatní zvuky. Michaël Dudok de Wit odvedl výbornou práci, roky které filmu věnoval jsou ve výsledku znát. A jak to vlastně s červenou želvou bylo? Na něčem jsme se přeci jen shodli, ale to vlastně není důležité. 80% (22.12.2016)

A já nejsem dojat! Když vím, jaká hra se se mnou hraje, nemám chuť ji hrát. Taková symbolika, až je úplně prázdná, podobenství o životě bez života. Je mi jasné, že na to japonci francouzům skočili, ona je evropa se svými zvláštnostmi hodně přeceňovaná a obdivovaná, tím více, čím je prostému člověku (japonci) vzdálená. Zklamalo. P.S. a spoiler: nemůže po mně nikdo chtít shovívavost s filmem, kde se zabíjí želva, pod jakoukoli záminkou. (28.02.2017)

Ta animace je tak krásná, že by to zachránila i kdyby byl příběh úplně o hovně. A on ani úplně není, i když někomu by to tak asi mohlo připadat... Navíc za visual storytelling jsou rozhodně body navíc a toho je tady hodně... Konkrétně 80 minut. Prostě velmi sympatické dílko s celkem ideální stopáží. Konkrétně 80 minut. Jo a ta hudba! 8/10 (05.02.2019)

Vizuálně úchvatné, esteticky výrazné, přesto scenáristicky slabé. Na plátně tak nejvíc pozornosti zaslouží vedlejší postavy všetečných krabů, kteří působí originálně a vtipně a vůbec, natočte o nich celevečerák! Zdatně konkurují poplíkům z Totora (nojo, stylistika studia Ghibli je z toho náramně cítit, a to je dobře, nemít Červená želva tak nabitou konkurenci, klidně by tam šla i ta čtvrtá hvězdička). (09.10.2016)

Podmanivá magicko-realistickou robinzonádou s ekologickým podtextem. Semknutý, stylisticky čistý snímek, zaplněný symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa. Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především obrazů, které jsou zároveň konkrétní i symbolické a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. 80% (09.12.2016)