Taxi Teherán

Nesmírně originální nápad. Íránský režisér si namontoval kameru na palubovku a rozjel kariéru taxikáře. U toho poslouchá, co mu kdo vykládá a celé to vyznívá dost sebekriticky vůči íránskému národu. Já bych to tak sebekriticky neviděl, spíš jako originální metodou přimět diváka se zamyslet. Mně se to líbilo. Závěr byl hodně nápaditý. (30.06.2021)

Líbilo se mi to. Tématem je jak má hlavní hrdina v této zemi žít, když je perzekuován. Režisér a zároveň hlavní postava nahlíží na životy zevnitř jedoucího automobilu a skládá z nich mozaiku iránské společnosti. Pohybuje se na hraně autenticity a fikce. Závěrečnou dlouhou scénu v níž je divák ponechán osamocen v autě a nic se dlouho neděje je zřejmě zkouška divákovy trpělivosti, kterou v promítacím sále v Praze nezvládly jen dvě slečny, které odešly pár vteřin před koncem filmu. Život v Teheránu se během jízdy jeví báječně absurdně a režisér tuto absurditu ukazuje vrstevnatě, ale přitom s velkým nadhledem a empatií. Je nestranný vůči všem postavám. Naopak se baví tím, jak se charaktery pozvolna odhalují a překvapují svým uvažováním. A svým chováním pak často naprosto popírají to, co předtím řekli. Režisér za volantem se nám stále snaží sdělit, že nic není takové, jak to vypadá. Režisér je zároveň hlavní postava a může kdykoliv ostatní protagonisty vykolejit něčím neočekávaným. Odmítá sdělit, co je inscenované a c o ne. Mluví za něho jeho oči. Dialogové výměny tvoří jádro hořkosladkého a tragikomického popojíždění po městě. Zatímco náměty na filmové příběhy je naskakování do taxíku, student filmové režie se ptá režiséra, kde měl takový námět hledat. Zásadním dialogem ale je rozmluva o tom, co v Iránu znamená vysílatelný film. Režisér rezignaci lidí odmítá. Místy režisér doslovně komentuje, co by mohlo v divákovi doznívat přirozenějším způsobem. Do taxíku v polovině snímku naskakuje režisérova neteř, která ze školy přesně ví, jak má vypadat vysílatelný film a snaží se ho při jízdě mobilem natočit. Realita však vždy překvapí a ukáže něco, co pozorovatel nečekal. Neteř si stěžuje, že její film bude nevysílatelný, divák si uvědomuje, že ji do objektivu skočil silný a pravdivý příběh s komplexním poselstvím. Málomluvný režisér se v dívčině přítomnosti rozpovídá. Neteř ho polidštuje a upozorňuje na nutnost odstranění bariér. Režisér Panahí, který si do té doby zachovával odstup si najednou jakoby uvědomuje, že nemá právo vydávat se jen za pozorovatele. e přímým účastníkem. Režisér takto pomalu odkrývá i svou postavu. Pracuje se svým svědomím. To je velmi svěžím a nečekaným prvkem. Tím je závěrečná pointa o to silnější. Stejně jako příběh závěrečných titulků. Panahí se vydá se za svým dobrým skutkem, který bude po zásluze potrestán. Čím víc se snažíme představit, jak by mělo něco dopadnout, tím pravděpodobněji to dopadne jinak. Vidíme zdařilé míchání každodennosti a osudovosti. Není čas na kontemplativní momenty a zastávky ve slepých uličkách. Jakmile pasažéři ve voze odehrají svou roli, jsou rychle vystřídáni. A divák se k tomu ještě při té jízdě baví. (18.09.2018)

Taxi Teherán bere dech na první pohled jednoduchým konceptem zachycovat dění z íránské metropole skrytou kamerou na omezeném prostoru, kde se až zázračně ztrácejí jakékoliv zábrany vůči režimnímu dohledu. Především na něm baví to, jak ladně bruslí na hraně bezprostřední observace a fikce, která chce být společenským komentářem, jak si pohrává se samotným audiovizuálním médiem v nejlepší tradici íránské filmové sebe-reflexe. Mnohé okamžiky jsou odzbrojující a představují až jímavé vyznání filmaře bez svobodného rozletu. Co však kladný dojem ze snímku sráží, je snaha zahodit šanci zůstat na nejednoznačné percepční rovině a poměrně okatě naroubovat dění v taxíku a jeho bezprostředním okolí na komentář o nepoctivosti, jenž se v některých okamžicích až nápadně blíží u nás kdysi bující komunální satiře. Nebýt působivé epizody s "dámou s růží", která poměrně bezzubou kritiku v závěru rozšíří o nové, tentokrát už nesporně politické a principiálnější vnímání problému, tak by snímek nakonec zůstal spíše jedním z nejvynalézavějších počinů posledního období a silně osobním vyznáním filmu - nikoliv pronikavou společenskou studií, jež se od něj i vzhledem k situaci režiséra očekávala. (11.10.2015)

Docela by mě zajímalo, jestli na tom konci to byli zloději, nebo někdo z politického dohledu. On ten film je totiž o obojím, a pak těžko ten konec přesně rozšifrovat. Chvílemi mi ten film taky přišel trochu patetický, takové to až moc tlačení na pilu v "podívejte se, jak se nám tu špatně žije, když chybí svoboda projevu". Netvrdím, že to tak není, o islámských státech si myslím svoje, ale tady už to chvílemi znělo trochu... ufňukaně ne, sebelítostivě?, naivně? a až moc. Je znát, že je to celé sehrané, ale vůbec mi to nevadí - člověk se o té společnosti dozví i tak hodně, a je s podivem, jak moc to připomíná komunismus v tom zakazování filmů, natáčení, oblečení, účesů apod. Zajímavě na mne působilo zamyšlení, jak se dívat na zloděje (ti usvědčení jsou popraveni v přímém přenosu, ale asi to zločinnost nesnižuje), když uvážíme, že jde o lidi na dně společnosti, kteří se náhle ocitnou na dlažbě, a tak nevědí, co dělat jiného. Hodně mne "pobavilo" - nakolik je to šílené a věřím, že jde o přesný přepis zadání - jak paní učitelka vyjmenovává vše, co ve filmu může z politicko-náboženského hlediska být, a co ne. Děsné, i když z takové dálky smutně úsměvné. A tuhle "kulturu" nám sem vozí, jak je prý vyspělá. Zajímalo by mě, jak tam probíhá výuka na filmové škole, o níž je ve snímku taky zmínka. Zajímavá byla i pověra o rybách z Aliho pramene, které mohou majiteli přinést další rok života... Ono to má v rámci filmu samozřejmě svůj přesah, protože mnozí tam přežívají nejen z roku na rok, ale ze dne na den. Nu a nakonec jsem si z filmu odnesl, že v Teheránu jezdí každý jako prase. (17.10.2020)

Íránská celovečerní verze Taxíku. Sice bez Hámy a soutěžního aspektu, ale ten je více než dostatečně nahrazen nastavováním zrcadel a očerňováním systému s vtipem a nadsázkou. PS: Jezdí v Teheránu (krom taxíků) i auta jiných barev než je bílá, stříbrná metalíza, bílá, černá a zase bílá? (10.10.2015)