Láska z Khon Kaen

Film, který je někde mezi realitou a snem. A jak tato věta napovídá, film bude surrealistický. A taky že jo, surrealistický je dost, především v druhé polovině. Od Apichatponga jsem viděl dva (teď už tři) filmy a i když jsou jeho filmy dost pomalé, vždycky do toho dal něco ze sebe, ale v první polovině Lásky z Khon Kaen jsem měl pocit, jako bych sledoval film Ming-liang Tsaie. Spousta dlouhých statických záběrů, někdy se v nich mluví někdy ne, záběrů toho, jak někdo jí a následně si o tom s někým povídá, dokonce tu je asi minutu a půl dlouhý záběr vyměšování někde v křoví (sice nic není vidět, naštěstí, ale i tak bych ho vystřihl, kazí to celou atmosféru a duchovní to taky fakt není), až v druhé polovině jsem měl pocit, jako bych koukal na film od Apichatponga. Co se atmosféry týče, v některých scénách funguje dobře, v některých perfektně, v jiných vůbec ne, v jiných nezaujme, mám to tady podobně jako u Strýčka Búnmího. Příběh to taky nemá špatný, i když bych, ačkoli jde hlavně o vztah ošetřovatelky a vojáka, který se až magicky spojí, i tak bych ale uvítal kdyby ohledně spavé nemoci bylo více záhad po celý film, tady se to zhruba v půlce utne a skoro se to k té nemoci ani nevrátí. Film to není špatný, od Apichatponga taková klasika, opět mě nezklamal, ale že by mě nějak příjemně překvapil, to ne. Vlastně jsem dostal to, co jsem chtěl, což mi nevadí, ale i tak bych si přál něco víc. Btw, má to super plakát. EDIT: Po čase ty slabé čtyři dát prostě musím, i přes všechny mínusy. Tohle má tak strašně divnou a specifickou atmosféru, že jsem si při sledování připadal, jak kdybych se propadl do jiné dimenze a nejen kvůli tomu na Lásku z Khon Kaen nikdy nezapomenu... Slabé 4* (17.07.2019)

Zpočátku extrémní nuda, nicméně později jsem se do děje této prapodivnosti vžil a celkem bavil (chápu že je to zavádějící něco takového tvrdit o takovémto typu filmu, ale je tomu tak). Divné ale vtipně scénky střídají dlouhé záběry jenž působí že jejich smysl zná jen režisér, každopádně já to sledoval s naprostým zájmem a vlastně budu nad tímto snímkem dlouho přemýšlet. Těžko budu vysvětlovat proč jsem si tuto absurdní podívanou, jenž sama působí jako ten nejdivnější a nejkouzelnější sen, docela dost užil. Je jasné že to každý nesnese, takže spíše pro náročné labužníky a fanoušky asijské kinematografie. 8/10. (01.12.2019)

Ve filmu se celkem přirozeně mísí věci reálné i nadpřirozené, Weerasethakul nemá potřebu ohánět se magickým realismem, v Asii je víra v nadpřirozeno běžnou součástí životů. Film je spíše pomalý, meditativní, jen mi přišlo, že si občas autor zbytečně hraje s barevnými filtry (či dobarvováním záběrů v postprodukci). Takže ano, Búnmí se mi líbil víc, ale jednou za čas podobně jinaký film rozhodně neuškodí. (18.07.2019)

Dlouhé záběry, které mají co říct, se musí sakramentsky umět. Ne, že budu čumět na chlapa 3 minuty, jak sere ve křoví. Nebo na řeku, kde se točí dřevěné mlýnky. To je mi tedy meditace! Kdyby byl film o půlku kratší, i tak by to nezachránilo nudu, která je všudypřítomná. Příběh samotný stojí na mystické rovině, kdy starší žena, která přijde do vojenské nemocnice a spřátelí se s mladou ženou, která dělá médium a dokáže se spícími vojáky hovořit, by mohl působit zajímavě, nebýt situací, které jsou nastrojené a vůbec ne přirozené. Nemá to žádnou sílu, která by dokázala přesvědčit, že se to opravdu děje. Mám rád snímky, které dokáží takovou atmosféru uchopit a zpracovat tak, že tomu divák podlehne a věří. V tomhle filmu se to nestalo a nějaké hlubší poznání nebylo vyplněno. Možná je to jen můj problém, ale já to zkrátka tak cítil. (17.07.2019)