Kabinet voskových figur

Kostýmy jsou opravdu nevídané. Ani kulisy nejsou špatné, sice mám radši surrealistické pojetí, ale to se holt s půlměsícem špatně kombinuje. Nejdůležitější jsou tu ovšem herci a ti skutečně stojí za to. Celkem vzato jde o překvapivě dějový film a rozhodně bych se nebál do dlouhého výčtu žánrů přidat i "komedie", párkrát se člověk fakt zasměje. (05.03.2009)

„Kabinet voskových figurín“ je pojat jinak než jeho mladší američtí následovníci, ale přesto se jedná o film, který je hlavně díky svému provedení zajímavý. Pokřivené obrazy a krásné kulisy jsou prvkem, který vás dovede zaujmout, pokud máte trochu výtvarného cítění a necháte se ovládnout obrazy, které jsou prezentovány v rámci jednoduchého děje. Němci té doby uměly točit dobré filmy. (04.10.2017)

Příběh al Rashida mi přijde moc vyumělkovaný. Zato ten o Ivanu Hrozném je 100% expresionistický. Poslední minipříběh, do kterého se vžije sám autor, je pak skvělou tečkou, docela vizuální bašta. Vymyšlený příběh se v něm zhmotní ve voskové figuríně, která na dřímajícího pisálka zaútočí ve snu. Překvapil mě happyend, čekal jsem něco stísněnějšího, co by víc korespondovalo s ponurou atmosférou, kterou tehdy oplýval německý film. Jinak bych ještě podotknul, že ve filmu hrají herecká esa Německa své doby - Emil Jannings (al Raschid) a Conrd Veidt (Hrozný). (19.05.2009)

Povídkový film nabízející tři obsahem i zpracováním zcela odlišné příběhy. Příběh Haruna al Raschida, který se zamiluje do pekařky je zábavnou fantazií, která zaujme zvláštně tvarovanými kulisami, ponurý příběh Ivana Hrozného je děsivý především díky skvělé postavě šíleného vládce, poslední, nejkratší příběh nabízí zajímavé využítí vícenásobné expozice. Klasika i když už dnes zdaleka nemá takovou sílu jako třeba Caligari nebo Nosferatu. (27.03.2011)

Žánrově, atmosférou, rytmem i stylovým uchopením se proměňující povídkový film Paula Leniho Kabinet voskových figur reprezentuje pozoruhodnou šíři uměleckých postupů, které si dnes s expresionistickým stylem spojujeme. ___ Kabinet voskových figur z roku 1924 vypráví o spisovateli, jenž získá místo v pouťovém kabinetu, pro nějž má vymyslet příběhy k několika slavným figurínám. Jde o jednotící nit ke třem povídkám: fraškovité o Hárúnovi ar-Rašídovi, temné o Ivanovi Hrozném a snově kriminální o Jacku Rozparovači. ___ Povídky se přitom liší nejen žánrově, nýbrž i atmosférou a stylistickým uchopením, takže nabízejí různá pojetí filmového expresionismu. To se projevuje i na práci s filmovým prostorem a mnohostí jeho labyrintičnosti. Nejdříve jde o hravě bludištní architekturu orientálního města, jež zejména v noční honičce připomíná pozdější Escherovy obrazy. Následně jde o vnitřně značně nesourodý prostor výjevů ze světa pod nadvládou šíleného cara. A nakonec film představí komplexní snovou vizi města, v němž neplatí obvyklá prostorová pravidla, vše se prolíná se vším a noční můra nikdy nedopadeného vraha může projít vším. Ve všech třech příbězích jde přitom překvapivě i o milostné příběhy ve světech, které milenecké štěstí ohrožují. ___ Lze si přitom povšimnout nesrovnalostí, jež představují stopy komplikovaného života díla před premiérou i po ní. Vynikající německý a později hollywoodský režisér Paul Leni film inicioval už v roce 1920, leč výroba byla dlouhá a složitá. Ač jsou třeba představeny čtyři figuríny, příběhy jsou jen o třech – a poslední zaráží i tím, jak je oproti předchozím krátký. Inu, původní německá kopie byla asi o 25 minut delší a rozšiřovala právě současný příběh milenců z kabinetu. Negativ německé verze ovšem shořel dva roky po premiéře, a tak máme k dispozici jen kratší verzi anglickou (v níž se navíc Jack Rozparovač jmenuje jinak) a titulkovou listinu ze švédské distribuce (kde jsou zachovány dialogy z té německé). ___ Jak však bylo naznačeno, právě jistá nesourodost britské verze filmu zprostředkovává cinefilně vzrušující pohled na bohatost uměleckých možností expresionismu – přičemž i hlavní „padouchy“ si zahráli nejvýznamnější herci tohoto hnutí: Jannings, Veidt a Krauss. [Připraveno pro LFŠ 2021] (29.08.2021)