Réžia:
Adéla Jandec SirotkováObsahy(1)
Jak v Plzni stavěli a postavili nejmodernější divadlo ve střední Evropě. 810 dnů ze stavby i kuloárů, vzestupy a pády velkých šéfů i úplně obyčejných lidí, kteří uvěřili, že i na první pohled neuskutečnitelné cíle je možné uskutečnit. Dokumentární film A. Sirotkové. Od položení základního kamene po slavnostní otevření Nového divadla v Plzni uplynulo 810 dnů. Proces stavby, ale především příběhy lidí, kteří stavbě nejmodernější divadelní budovy ve střední Evropě zasvětili několik let života, sledovala dokumentaristka Adéla Sirotková. Výsledkem je nejen unikátní dokumentární film ze zákulisí unikátní stavby, protože divadelní budovy se v Čechách v posledním čtvrtstoletí opravdu nestaví často (a nelze ani očekávat, že do budoucna budou), ale také jedna velmi dobrá zpráva: I ty na první pohled nerealizovatelné cíle je i v dnešní době možné uskutečnit. Účinkují: Jan Burian, t.č. ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni, dnes ředitel Národního divadla, Vendelín Budil, herec, režisér a legendární plzeňský divadelní ředitel, dnes už jen dobrý duch, kterému pro potřeby filmu propůjčil hlas Jiří Lábus, Anna Polívková, jeho prapravnučka, Vladimír Kružík, architekt, Martin Stránský, člen činohry, Monika Mašterová, sólistka baletu, Alena Karlíková, provozovatelka divadelního bufetu, Jaroslav Möller, koordinátor stavby, Markéta Čekanová, obdivovatelka V. Budila a další. (Česká televize)
(viac)Recenzie (5)
Mňo, ale jo, zajímavý dokument to je, ačkoliv velká škoda a hlavní chyba, že zcela chybí kritika funkčnosti (mizerná místa pro invalidy, blbý zvuk v horních sedačkách), nahlédnutí do stavby je zajímavé, stejně jako dokonale úderné promluvy páně Stránského, narozdíl od ostatních unylých mluvících hlav. A Linie se zneuznanou bufet-mamá Alenkou byla poněkud WTFakózní. ()
Proste a jednoduše:Nesouhlasím s obsahem ()
Naprostý souhlas s tenizague! Hrdina Jan Burian, story o bufetu, EHMK 2015 aneb jak je ta naše Plzeň strašně kulturní - no ona bohužel není a takovýhle dokument ničemu nepomáhá, naopak upadající stav plzeňské kultury podporuje a glorifikuje...tak máme Nové divadlo s "perfektním" betonem, ale jinak... ()
Montáž betonářsky heroické ředitelské linie s úpornými vendelínovskými návraty pod heslem Evropa Plzni, Plzeň sobě. Nepřímé vyobrazení Plzně, jaká asi opravdu je. Ani dokumentárně zdatné, ani přehledné, ale hlavně ani lidsky hřejivé (to asi mělo spadnout na Lábuse), což u divadla zamrzí. Pro budoucí občany města něco do archivu. 2-3* ()
Hodně špatný...dokument se vyhýbá několika palčivým tématům - při řešení názvu divadla se nezmíní o zájmu většiny obyvatel Plzně pojmenovat ho po bývalém Divadlu Miroslava Horníčka, ani nepodotkne, že během stavby to vypadalo, že na vyřešení okolí divadla už nezbudou peníze a bude se do něj chodit v holínkách...pokud jsou tyto informace jen plzeňský šum, proč se autorka aspoň nezmínila a neuvedla věci na pravou míru? Zarážející je i mizivá účast plzeňského divadelního souboru a jejich výpovědí - zbylo to na Martina Stránského, který dokument doplnil párem ucházejících vtipů, k ničemu vážnému ale názor pro jistotu nevyjádřil. Dokument je hrdinským eposem o panu Burianovi, melodramatem o starší paní z bufetu a zdařilou propagandou, za kterou by zřejmě v minulém režimu autorka obdržela titul zasloužilého umělce. Nejsmutnější ale je, že si stejně celou dobu člověk říká, že spíše než změnu budovy divadla by si Plzeň zasloužila změnu většiny plzeňského divadelního souboru. ()
Galéria (11)
Fotka © Česká televize
Reklama