セカンド・ラブ
Obsahy(1)
Taira Kei je tanečník, který je pyšný na své umění, ale přestože se učil v Německu a jako malý vyhrál několik mezinárodních soutěží, necítí se plně uspokojen. V současné době je Kei opět v Tokiu, pracuje na poloviční úvazek a snaží se naplnit svůj sen. Přesto tak nějak cítí, že to vůbec nemá smysl. V té době se potkává s Nišiharou Jui, učitelkou na prestižní dívčí škole, do které se zamiluje. Jenomže Jui má už pět let poměr s ženatým kolegou a uvědomuje si, že tento vztah nemá žádnou budoucnost. Co teď? (Zíza)
(viac)Recenzie (3)
Fukada Kjóka hrála strašně, taneční scény byly svým způsobem docela trapné, to samé i ty jejich intimní (na můj vkus jich tam bylo až moc – proč? – tvůrci chtěli dokázat, že i v prostředí japonské televize na to mají?), ani jedna postava mi nebyla sympatická a nebyla vykreslená/zahraná tak, abych se s ní dokázala sžít. A zase tu máme ten neduh SPOILER – po x letech se setkáváme znovu, abychom to dali dohromady, protože jsme si splnili, co jsme chtěli. Proč bychom se během té doby měli podporovat, když na to můžeme být sami, že… KONEC SPOILERU No prostě nesedlo mi to. Postava Fukady byla sice zajímavě napsaná, ale zahraná tak špatně, že jsem měla, i přes sedm dílů, problém to dokoukat alespoň s minimálním zájmem. Samozřejmě se to snaží o nějaký ten sociální ponor do společnosti, jenomže to teď každý druhý seriál, takže proč tomuhle dávat za nějaké body navíc za něco, co jinde je mnohem lépe zpracované? Přeloženo. ()
I když si dobře pamatuji na přednášku Zízy, že drtivá většiny seriálů v Japonsku jsou tzv. trendy drama..., dovolím si drze tvrdit, že tohle se zavedenému mustru částečně vymyká. Není to jen výtah pro hvězdy, populární herce. Věřte mi Kazuya mi nevadí, ale nic extra pro mě nikdy nebyl. Fukada Kyoko je populární (ačkoliv mi stejně jako v případě Ayase Haruky nebo Ann Watanabe uniká proč), ale není otravná nevadí mi. Takže moje hodnocení se nedá vnímat jako zásah fanklubu výše zmíněné dvojky. Nesmírně silný příběh, který není jen o romanci, ale zobrazuje neduhy a nešvary, typické nejen pro Japonsko, ale moderní západní industriální civilizaci obecně. Trend posunu věku dospívání, určité nedospělosti, nerozhodnosti, složitosti následovat svoje sny pro lidi ve věku na rozhraní druhé a třetí dekády života. Do toho existence podivných a deformovaných vztahů v rodině práci, pocity osamění, úzkosti. Ne, ne tohle rozhodně není jen laciný příběh romance, ale seriál, který dává vzpomenout na nejsilnější seriály 90.let v Japonsku, i některé pozdější výjimky, které nechtěly jen hladit po srsti, al zobrazovaly socio-ekonomické problémy společnosti. Co mě však dostává není jen příběh, ale naprosto luxusní OST, jeho autor Tokuda Masahiro je geniální pianista, který na minimálním prostoru dovede vykouzlit velice silné a působivé motivy symfonické hudby s příměsí moderní filmové hudby, popu, nemluvě o některých baletních pasážích. OST moc moc chci... ()
Taira Kei je talentovaný tanečník, ale momentálně bez angažmá a tak ztracený, že přemýšlí, jestli má vůbec smysl žít. A pak náhodou zahlédne Yui, která se protahuje v západu slunce a vše se změní. Jenže Yui je už něco přes třicet, žije se svou psychicky narušenou matkou, má poměr s postarším ženatým kolegou a v podstatě žádné ambice. Dokáží si ti dva k sobě najít cestu a dotáhnout to až k happyendu - nechme se překvapit. Dle mých (malých jdorama) zkušeností to vypadá na celkem odvázané dílko. Kame ukazuje, že je prostě dobrý tanečník a Fukada Kyoko je krásná jako panenka. Fajnové romantické drama se závěrem, za který mám už poněkolikáté chuť japonské tvůrce něčím těžkým praštit. ()