The Last of Us

S01: ideoherní adaptace jsou často předurčené k neúspěchu. Většinou se buďto maximálně snaží o věrnost hrám, kdy ovšem fungující ve videoherním prostoru nefunguje v rámci filmového/seriálového média, nebo dochází k příliš výraznému odklonu. Jde o věčný spor, který pochopitelně nemůže vždy potěšit ani fanoušky původní videoherní předlohy a ani laiky, kterým herní mechanizmy a zákonitosti nic neříkají. Videoherní Last of Us se ovšem stalo takovým fenoménem, že se zákonitě očekávala nějaká výraznější péče. A to se stanou. Na seriálové adaptaci se tak nejen výrazně podílel režisér dvou původních videoher, Neil Druckmann, ale především za ním stojí Craig Mazin, tvůrce skvělého Černobylu. Casting Pedra Pascala a Belly Ramsey sice mohl leckoho rozdělit, propagační materiály ovšem vyvolávaly dojem, že se seriálová adaptace skutečně nachází v pravých rukou a přitom se někdo poučil o zlatém kompromisu. A na výsledku je to znát.   Původní videohře je seriálové Last of Us víceméně věrné. Příběhem, výpravou, jednotlivými designy, charaktery postav. Last of Us není klasickou videohrou, kdy jde sice o survival záležitost, důležité je ovšem především pouto mezi dvěma hlavními hrdiny. A právě seriál dokáže více na rozdíl od hry vytěžit jednotlivé budování emocí. Trochu pochybně sice může působit fakt, že tvůrci postavy nadále rozvíjejí především skrze flashbacky, výsledek ovšem přináší to správné ovoce. Postupný vývoj vztahu Joela a Ellie a především jeho vyvrcholení ve finále seriálu tak zvládne připomenout stejnou sílu, kterou přinesl konec původní videohry. Mnoho aspektů navíc seriál zvládá vytěžit a emocionálně prodat mnohem více. Joelovo velkou ztrátu, Postavy Billa a Franka v podání Nicka Offermana a Murray Bartletta, rozšiřování mytologie a skutečnou nepříjemnou atmosféru, kterou post-apo svět vyvolává.   Last of Us tak nenabízí tolik akce a hororových pasáží, jako videoherní zdrojový materiál a mnoho fanoušků původní hry tím pochopitelně může snadno rozčílit, tím je ovšem očividnější, že jde tvůrcům seriálu o něco úplně jiného. O ty pravé emocionální vrstvy, které se v příběhu původní hry skrývají a které v seriálové adaptaci zvládají více zazářit. Šestice režisérů (kromě Mazina a samotného Druckmanna také Peter Hoar, Jeremy Webb, Jasmila Žbanić, Ali Abbasi) zvládají po dobu 9 epizod držet vysoce nastavenou laťku, časem je navíc více a více poznat, že navzdory debatám nejsou Pedro Pascal a Bella Ramsey pochybnou volbou. Důležitá je nejen jejich chemie, ale i prodání stěžejních emocí, na kterých se postavy vyvíjejí. Především Joel v rámci seriálu odhaluje svou lidštější stránku a díky podání Pascala zvládne působit jako ještě tragičtější postava. Pár let nazpátek by sice mnoho lidí nezkouslo nikoho jiného než Hugha Jackmana nebo Joshe Brolina, pravda se ovšem ukázala a Pascal potvrzuje pozici vítěze.   Herci, kteří propůjčili tvář postavám v původní hře se objevují v rámci nejrůznějších menších či větších roliček, zazářit se ovšem daří nejen Pascalovi a Ramsey. Vynikající Nick Offerman, který je ve vážné poloze stejně fenomenální jako v obvyklejší komediální, opět fantastická Storm Reid v roli Riley, Gabriel Luna jako Joeův bratr Tommy či kanibalský David v podání Scotta Shepherda. Last of Us se odehrává po zániku moderní civilizace, tento svět poté není černobílý. Vznikají frakce, na každého člověka má zánik klasické civilizace svůj vliv, někdo je nucen přinášet oběti v rámci vyššího dobra. Na rozdíl od jiného populárního seriálu od HBO (Hra o trůny) mají tvůrci štěstí v tom, že znají příběh, kterým se vydává druhá videohra a mají díky tomu výhodu v tom, že pro pokračování vývoje zvládnou vystavět půdu. Druhá videohra je totiž ještě o poznání méně černobílá a role postav v příběhu snadno svádějí k filosofickým debatám. A tímto způsobem se daří vykreslovat nejrůznější postavy, které nelze škatulkovat, každý prostě nějak žije ve světě, který již nepoznává. Někdo více humánně a někdo více animálně.   Na výsledném seriálu jsou vidět produkční hodnoty, kdy se skrze častou sázku na ruční kameru daří umocňovat autenticitu a prožívání stěžejních emocí s ústředními postavami. S Clickery nebo Bloatery se sice pytel neroztrhne (design je věrný předlohám a působivý), seriálu ovšem rozhodně nechybí momenty napětí. Jsou znalci původní hry v nevýhodě vzhledem k faktu, že nazpaměť znají příběh původní hry? Dost možná ano. Jak už to ovšem u znalosti předloh bývá, o to více je prostoru k radosti z toho, že se někdo skutečně snaží vzdávat původnímu materiálu maximální poctu, přitom na to chce skutečně tak krapet trochu jinak. Úvody prvních dvou epizod se snaží virus spojený s houbami zasadit do kontextu autentické globální pandemie, která i díky nedávnému šílenství s COVIDEM-19 zvládá zaujmout. Zjednodušeně by se dalo říct, že hra jistě prodává jisté momenty lépe, jiné momenty naopak v součtu prodává lépe seriál. A není právě toto definice té ideální adaptace? Musí být správná adaptace maximálně věrná? I tyto úvahy pochopitelně budou svádět k dalším a dalším debatám, jisté ovšem je, že seriálové Last of Us pořád patří mezi nejlepší adaptace videoher. A tvůrcům se po konci 1. série snadno věří, že za pár let s 2. sérii zvládnou nezklamat.... (13.03.2023) (menej) (viac)

Videoherní adaptace jsou často předurčené k neúspěchu. Většinou se buďto maximálně snaží o věrnost hrám, kdy ovšem fungující ve videoherním prostoru nefunguje v rámci filmového/seriálového média, nebo dochází k příliš výraznému odklonu. Jde o věčný spor, který pochopitelně nemůže vždy potěšit ani fanoušky původní videoherní předlohy a ani laiky, kterým herní mechanizmy a zákonitosti nic neříkají. Videoherní Last of Us se ovšem stalo takovým fenoménem, že se zákonitě očekávala nějaká výraznější péče. A to se stanou. Na seriálové adaptaci se tak nejen výrazně podílel režisér dvou původních videoher, Neil Druckmann, ale především za ním stojí Craig Mazin, tvůrce skvělého Černobylu. Casting Pedra Pascala a Belly Ramsey sice mohl leckoho rozdělit, propagační materiály ovšem vyvolávaly dojem, že se seriálová adaptace skutečně nachází v pravých rukou a přitom se někdo poučil o zlatém kompromisu. A na výsledku je to znát.   Původní videohře je seriálové Last of Us víceméně věrné. Příběhem, výpravou, jednotlivými designy, charaktery postav. Last of Us není klasickou videohrou, kdy jde sice o survival záležitost, důležité je ovšem především pouto mezi dvěma hlavními hrdiny. A právě seriál dokáže více na rozdíl od hry vytěžit jednotlivé budování emocí. Trochu pochybně sice může působit fakt, že tvůrci postavy nadále rozvíjejí především skrze flashbacky, výsledek ovšem přináší to správné ovoce. Postupný vývoj vztahu Joela a Ellie a především jeho vyvrcholení ve finále seriálu tak zvládne připomenout stejnou sílu, kterou přinesl konec původní videohry. Mnoho aspektů navíc seriál zvládá vytěžit a emocionálně prodat mnohem více. Joelovo velkou ztrátu, Postavy Billa a Franka v podání Nicka Offermana a Murray Bartletta, rozšiřování mytologie a skutečnou nepříjemnou atmosféru, kterou post-apo svět vyvolává.   Last of Us tak nenabízí tolik akce a hororových pasáží, jako videoherní zdrojový materiál a mnoho fanoušků původní hry tím pochopitelně může snadno rozčílit, tím je ovšem očividnější, že jde tvůrcům seriálu o něco úplně jiného. O ty pravé emocionální vrstvy, které se v příběhu původní hry skrývají a které v seriálové adaptaci zvládají více zazářit. Šestice režisérů (kromě Mazina a samotného Druckmanna také Peter Hoar, Jeremy Webb, Jasmila Žbanić, Ali Abbasi) zvládají po dobu 9 epizod držet vysoce nastavenou laťku, časem je navíc více a více poznat, že navzdory debatám nejsou Pedro Pascal a Bella Ramsey pochybnou volbou. Důležitá je nejen jejich chemie, ale i prodání stěžejních emocí, na kterých se postavy vyvíjejí. Především Joel v rámci seriálu odhaluje svou lidštější stránku a díky podání Pascala zvládne působit jako ještě tragičtější postava. Pár let nazpátek by sice mnoho lidí nezkouslo nikoho jiného než Hugha Jackmana nebo Joshe Brolina, pravda se ovšem ukázala a Pascal potvrzuje pozici vítěze.   Herci, kteří propůjčili tvář postavám v původní hře se objevují v rámci nejrůznějších menších či větších roliček, zazářit se ovšem daří nejen Pascalovi a Ramsey. Vynikající Nick Offerman, který je ve vážné poloze stejně fenomenální jako v obvyklejší komediální, opět fantastická Storm Reid v roli Riley, Gabriel Luna jako Joeův bratr Tommy či kanibalský David v podání Scotta Shepherda. Last of Us se odehrává po zániku moderní civilizace, tento svět poté není černobílý. Vznikají frakce, na každého člověka má zánik klasické civilizace svůj vliv, někdo je nucen přinášet oběti v rámci vyššího dobra. Na rozdíl od jiného populárního seriálu od HBO (Hra o trůny) mají tvůrci štěstí v tom, že znají příběh, kterým se vydává druhá videohra a mají díky tomu výhodu v tom, že pro pokračování vývoje zvládnou vystavět půdu. Druhá videohra je totiž ještě o poznání méně černobílá a role postav v příběhu snadno svádějí k filosofickým debatám. A tímto způsobem se daří vykreslovat nejrůznější postavy, které nelze škatulkovat, každý prostě nějak žije ve světě, který již nepoznává. Někdo více humánně a někdo více animálně.   Na výsledném seriálu jsou vidět produkční hodnoty, kdy se skrze častou sázku na ruční kameru daří umocňovat autenticitu a prožívání stěžejních emocí s ústředními postavami. S Clickery nebo Bloatery se sice pytel neroztrhne (design je věrný předlohám a působivý), seriálu ovšem rozhodně nechybí momenty napětí. Jsou znalci původní hry v nevýhodě vzhledem k faktu, že nazpaměť znají příběh původní hry? Dost možná ano. Jak už to ovšem u znalosti předloh bývá, o to více je prostoru k radosti z toho, že se někdo skutečně snaží vzdávat původnímu materiálu maximální poctu, přitom na to chce skutečně tak krapet trochu jinak. Úvody prvních dvou epizod se snaží virus spojený s houbami zasadit do kontextu autentické globální pandemie, která i díky nedávnému šílenství s COVIDEM-19 zvládá zaujmout. Zjednodušeně by se dalo říct, že hra jistě prodává jisté momenty lépe, jiné momenty naopak v součtu prodává lépe seriál. A není právě toto definice té ideální adaptace? Ideální a ne maximálně věrné? I tyto úvahy pochopitelně budou svádět k dalším a dalším debatám, jisté ovšem je, že seriálové Last of Us pořád patří mezi nejlepší adaptace videoher. A tvůrcům se po konci 1. série snadno věří, že za pár let s 2. sérii zvládnou nezklamat.... (13.03.2023) (menej) (viac)

Scenárista Craig Mazin sice stojí za druhým a třetím dílem trilogie Pařba, zároveň ovšem i za třetím a čtvrtým dílem Scary Movie čím jím režírovaným Suprhrdinou. Zkrátka se jednalo o takového komediálního režiséra, ke kterému bylo těžce si najít nějaký pevný vztah, Mazin ovšem dokázal překvapit tím, že se stal tvůrcem seriálu Černobyl, jednoho z nejlepších seriálů posledních let. V kariéře Mazina se tak otevřela nová kapitola, která je nově lemována i seriálovou adaptací populární videohry The Last of Us. Sám Mazin se chopil režie pilotní epizody 9-dílného seriálu a ukázal, jak si diváka omotat kolem prstu už na samotném počátku.   S věrností k předloze je to celé kapánek složitější. Základní struktuře děje původní hry je seriálové The Last of Us v rámci pilotu prozatím velmi věrné, Mazin a spol. ovšem především ukazují, jak by se mělo s videoherními adaptaci pracovat. Vzít základní funkční kostru původní hry, rozpracovat nějaké podceněné motivy i pozadí postav. Jen samotným prologem stráví pilog The Last of Us první půl hodiny, krásně si dává záležet s atmosférou, představuje ještě relativně funkční svět, který se neliší od toho našeho, aby následně došlo na lámání chleba, nástup nakažených, a zánik klasické civilizace.   Jakmile pak dojde ke skoku čase a změně politického systému, který snadno evokuje totalitní režim, už díky úvodní expozici do tohoto post-apo světa o poznání více fungují emoce, skrze tento jeden moment je následně zobrazeno zahořknutí hlavního hrdiny, Mazin za psacím stolem spolu s Neillem Druckmannem (tvůrcem dvojice her The Last of Us) jsou přitom skutečně videoherní adaptací věrní zhruba z 80%, kdy nejvýraznější změnou je ve finále o poznání depresivnější atmosféra, kterou zvládá excelentně prodat i soundtrack Gustava Santaolalli, který je též autorem hudby k videoherní adaptaci.   Už na samotném počátku vyvolá seriálové The Last Of Us lepší dojmy nežli většina videoherních adaptací, dopomáhá k tomu už úvodní segment, který především uvádí základní expozici a zabraňuje tomu, aby nebyli nakažení zaměňování za pouhé zombie (i když definicí to zase taková odchylka není). Jakmile poté dojde k té části, kterou začíná původní hra a počátku světa plamene, definitivně se ukazuje, že v lepších rukách adaptace The Last of Us být snad nemohla. Pravověrní fanoušci původních her sice budou mít problém s pár změnami (casting Pedra Pascala i Belly Ramsey víceméně rozdělil komunitu ve dví), Pedro Pascal ovšem zvládá v pilotu prodat tolik různých emocí, Bella Ramsey si po vzoru videoherní Ellie nevidí do pusy (Lyanna Mormont se nezapře), především je ovšem vidno, že načrtnutá chemie mezi nimi bude stát za to a má potenciál emocionálně gradovat.   Už jen v rámci pilotu je možné vybrat několik silných momentů, především v závěru, kdy seriálová adaptace chytře využívá paralelu a PTSD Joela, v seriálu též začíná pandemie spojená s houbou o 10 let dříve, Mazin tak zasazením hlavního příběhu do roku 2023 nezapře inspiraci nejčernější varianty vývoje scénáře s pandemií COVID-19, především ovšem skutečně pilot ani na moment neztratí intenzitu a to ani v momentech, kdy dochází k prokreslování vztahu mezi otcem a dcerou a dochází ke zdánlivě milým momentům, kdy je ovšem celou dobu jasné, že nic nemůže trvat věčně. Zobrazení světa v plamenech to následně potvrdí, zhruba od tohoto momentu je ovšem snadné jen sledovat a říkat si, že líp adaptovat tyto jednotlivé momenty nešlo. Zvlášť když moment, který odděluje prolog a hlavní část příběhu zvládne vyvolat stejně silné emoce, díky prokreslenějšímu vztahu dost možná ještě větší.   Práce s kamerou je pravidelně živá, kdy to celé v momentě panikařících lidí i podivínů s novou chutí na lidské maso přispívá atmosféře i očividným citacím k původní hře. Craig Mazin nadále vyvolává údiv svým očividným tvůrčím vývojem, kdy by mu po pouhé první epizodě člověk s radosti svěřil i adaptace jiných úspěšných videoher. Za pochodu sice Mazin s Druckrmannem netráví většinu času vysvětlováním pravidla za pravidlem, stačí ovšem uvadět fungování světa, které je snadné si z dialogových detailů či vizuálních pokouknutí snadno odvodit. Jde především skutečně o start, který vyvolává naprosto velká očekávání do budoucna, lepší start si seriálové The Last of Us přát nemohlo. Takhle silný pilot tu dost možná nebyl hodně dlouhou dobu.... (16.01.2023) (menej) (viac)

Craig Mazin je bůh! Po třech epizodách seriálového Last of Us se Mazin vychvaluje snadněji a snadněji, jeho scenáristický úděl totiž nadále přináší výtečné ovoce, kdy nadále zvládá výtečně adaptovat videoherní klenot, přitom vyloženě netkví na základní struktuře. Pro homofoby bude třetí epizoda nesnesitelným peklem, pro jiné zase nejspíš zbytečné zabití času většinou epizody, Mazin ovšem zvládl na post-apo světě vystavět v rámci jediné pouhé epizody neskutečně silnou romanci.  V režii Petera Hoara vzniká působivý zážitek, který opět na svět Last of Us vrhá zcela jiný pohled, opět se mu daří rozšiřovat mytologii. Pasáž s Billem není v seriálové podobě rozhodně podobná jako vejce vejci, pro všechny znalce původní hry půjde nejspíš o šok. Bill je sice pořád tak trochu sociální případ, kdy Nick Offerman zdánlivě zapadá do role krapet iracionálního muže, Offerman známý především komediálními výkony ovšem dokáže překvapit neskutečně silným výkonem, kdy se k tomuhle konspiračnímu schizofrenikovi bude vztah velmi snadno. Klíčovým vítězstvím je i funkční chemie s Murray Bartlettem. Frank se v původní hře prakticky neobjevuje, v případě seriálové verze ovšem může jejich vztah zdárně vyniknout. A jedno oko nezůstane suché.  Start epizody sice dokáže navodit nostalgické vzpomínky na hraní původní hry, kdy se to daří i skrze různé dekorace, pátrání, kdy je možné, že odkudkoliv vypadne nějaký člověk posednutý houbou, dochází k dalším skvělým interakcím mezi Joelem a Ellie. Jejich chemie je výraznější a výraznější, především je zajímavé sledovat dialogové konfrontace, kdy své znalosti poměřují člověk žijící před globální pandemií s dívkou, která jiný svět nezná. Trosky letadel jsou najednou ekvivalentem dinosauřích koster, obyčejné auto působí jako drahocenná relikvie. V diskuzí nad tím, jak za globální pandemii může vláda poté není těžké objevit jisté pomrknutí na přístup vlády Donalda Trumpa, který nejdříve označoval COVID-19 považoval za mýtus, skrze účast Billa poté dojde i k úvahám nad tím, zda cosi nemá 11. 9. 2001 společného právě s aktuální pandemií. Mazinovi a spol. se tak opět daří zasazovat svět Last of Us do skutečného světa. Samotná třetí epizoda především skutečně zvládne vrhnout nový pohled na pandemii. Takzvaný konec světa, kdy je ovšem možné si v něm nalézt i pozitiva. Nový smysl života, snaha o to zůstat nohama na zemi. Třetí epizoda Last of Us díky tomu funguje i přes minimum akce, protože se dá s postavami soucítit. Snaží se jen myšlenkově vrátit do období COVID-19, kdy nic zdánlivě nemělo smysl, svět kolem se téměř zastavil. Člověk musel začít nalézat nový program, aby nedošlo k mentálnímu zborcení, o to těžší je poté fakt, že může dojít k nevyhnutelnému rozloučení s novým smyslem života. Mnoho lidí ve stylu "nejsem homofob, ale..." jednoduše neodpustí seriálu, že se prakticky celá jedna epizoda točí kolem gay páru, u třetí epizody Last of Us ovšem není klíčové, že je ústřední pár homosexuální. Jde o motivy, které jsou skrze tento vztah představené. I proto je krapet pokrytecké označovat třetí epizodu za filler, Mazin jen nachází v tomto světě nosné motivy, kdy skrze konzultaci s tvůrci původní hry nalézá klíč k tomu, jak jednotlivá témata více vykreslit. Konkrétní Bill je tak v jistých momentech pořád poměrně zábavná figurka, v součtu ovšem především vyznívá mnohem tragičtěji.  Last of Us jde snadněji a snadněji označovat za snad nejlepší možnou potencionální videoherní adaptaci původní hry a to i přes fakt, že se tu 100% nekope za maximální věrnost. Ze samotného konceptu se ovšem těží větší nálož zlata, není přitom nutné sázet pouze na skvěle zvoleného Maxe Richtera a jeho On the Nature of Daylight. Příběh herního Last of Us funguje na principu herního média, seriálová verze ovšem naopak více využívá možnosti filmového média. A jde o zlatý kompromis, kdy by se o podobný směr měly nově pokoušet všechny následující videoherní adaptace. Výsledkem se tak jako v případě Last of Us může stát regulérní závislost, kdy může dojít k podobné situaci jako k odpočítávání jednotlivých sekund do momentu, kdy bude možné zhlédnout další část příběhu seriálové dvojky Joel a Ellie.... (30.01.2023) (menej) (viac)

Třetí díl Last of Us stál do velké míry na vlastních nohách, představil jeden ukončený příběh v rámci širšího narativu, čtvrtá epizoda v režii Jeremyho Webba se ovšem vrací k hlavní lince. I tentokrát je poznat, že se tvůrci snaží o maximální věrnost hrám skrze různé lokace, atmosféru jistých momentů i samotných dějových prvků, i tentokrát se ovšem seriáloví tvůrci vydávají tak trochu vlastní cestou. Jedním důkazem za všechny budiž ve hrách neexistující postava - Kathleen.  Melanie Lynskey je pro mnohé lidi především krapet šílenou Rose ze seriálu Dva a půl chlapa, hraní komplexnějších rolí jí ovšem též není cizí. Nejde tak o tak výrazné překvapení jakým byl v minulé epizodě Nick Offerman v roli Billa, přesto se jedná o další památný výkon. Z její Kathleen jde snadno respekt, kdy působí jako krutý vůdce, zároveň se jí ovšem daří ponechat své postavě lidskost. Nečernobílost jednotlivých situací je očividná v obou herních Last of Us, především při realizaci adaptace druhé videohry bude povinností se na různé události dívat z různých úhlů pohledu. Pro seriál originálně vytvořená Kathleen se zvládne za celou epizodu představit jako dostatečně výrazná postava, kdy bude zajímavé sledovat směr, kterým se postavá v seriálovém světě vydá. Vzhledem k její neexistenci ve hrách je její budoucnost velkou záhadou, při vzpomínání na Billa a Franka je poté jasné, že se tvůrci skutečně nemusí ani příště bát jít trochu svou cestou. Minule bylo akce jako šafránu, tentokrát je jí krapet více a opět zvládá připomínat pasáže z her. Last of Us se v tomto ohledu nadále jeví jako ideální kompromis v rámci toho, jak pracovat s videoherní adaptací, zanechat nějaký zdrojový materiál a zároveň dodat prvky kinematografie. Dost možná by nebylo ideální, aby na podobná pravidla přistoupily hned všechny videoherní adaptace, minimálně Last of Us ovšem naznačuje, že by podobný recept mohl do budoucna fungovat. Dochází k dalšímu sbližování Joela a Ellie, kdy se jejich pouto zdá být silnější a silnější, důkazem budiž jedna z posledních scén, která opět vyvolá úsměv na tváři v kontextu toho, že přesně tak nějak by seriál měl se vztahem těchto dvou postav pracovat a budovat si tím cestu k finále. Pokud se tvůrci budou nadále víceméně držet příběhu první videohry, pouto mezi nimi ještě více poroste, tvůrcům se již ovšem teď daří zasít semínka.  Pochválit se musí Bella Ramsey. Videoherní Ellie sice není vůbec podobná, přesto se jí nadále daří prodávat postavu, která se s tragédií snaží vyrovnávat skrze humor a nevyzpytatelný jazyk, základní rysy jsou tak ponechané. Pedro Pascal poté zvládá v roli Joela prodat fakt nejvíce klíčový - Ellie začíná vnímat jako náhradu za svou dceru Sarah. Svět mu kdysi dávno vše vzal, nyní dostává druhou šanci.  Kvalitu produkčních podmínek lze poté objevit ve zdařilém užití ruční kamery, díky detailům lze v jistých momentech akci vnímat v podstatě z první řady. Kamera dokonce někdy vyvolává pocit, že se tu někdo snaží o zachycení herních prvků, Webb má přitom naštěstí za kamerou i cit k citlivějším momentům. Právě on pátou epizodou naváže na sám sebe, snad mu nastavená kvalita vydrží.... (06.02.2023) (menej) (viac)

Režijní otěže posledních dvou epizod 1. série seriálu Last of Us připadly iránskému tvůrci Ali Abbasimu, kdy právě on dostává na starost nejen stěžejní finále původní hry, ale i jednu z nejvíce intezivnějších pasáži původní hry. Post-apo svět většinou vytváří různé frakce, kdy často dochází i na kanibaly. A právě s těmi se nevyhnutelně přichází do styku i v rámci Last of Us. Hlavní hrozbou tak nyní nejsou nakažení, ale lidé, kteří se se zánikem původní civilizace popasovali krapet po svém. Prozatím žádná epizoda Last of Us neměla tak výrazný hororový nádech, kdy nechybí ani westernová atmosféra a především intenzivní finále, které sama představitelka Ellie, Bella Ramsey, vnímá jako stěžejní pro svou postavu. V rámci adaptování linky s kanibaly tak V časech nouze plní svůj účel, kdy září především fantastický Scott Shepherd. Shepherd není výjimkou a ani on by nejspíš nebyl automatickou volbou na obsazení Davida z původní hry, zvládá ovšem naprosto herecky prodat člověka, který je krapet zaslepen svou krapet extrémní vírou, zároveň si jako mnoha postav před ním i po něm prochází jistou formou PTSD. Daří se mu postavu prodat i jistou formou charizmatu, zároveň je mu ovšem snadné uvěřit jeho šílenější stránku. Po Pedru Pascalovi, Belle Ramsey či Nicku Offermanovi jde tak o další jasnou castingovou trefu. Zazářit v této epizodě zvládne i Troy Baker, který v původních dvou hrách ztvárnil Joela, nově se spokojil s roličkou Davidova pravé ruky Jamese a i on zvládá ve své roličce zazářit. Kamera opět výrazně sází na detailní záběry a ruční kameru, která nadále přispívá autenticitě, stěžejní záběr s Ellie poté prodává absolutně veškeré emoce, který tento záběr prodávat může. Opět ukazuje, že Bella Ramsey nebyla castingovým omylem a při pomyšlení, kterým směrem by se při věrné adaptaci měla vydat 2: série, není vůbec důvod se obávat, že by stěžejní momenty pokračování příběhu Ellie Ramsey nezvládla prodat. Stejně tak se v plné formě opět vrací Pedro Pascal, kde je nadále důležité, že chemie mezi ním i Ellie funguje tím ideálním způsobem a závěrečný moment této dvojice dodává další moment ideální satisfakce. Skrze frakci Davidových kanibalů je představena další odvrácená strana nového post-apo světa, která se navíc může v klidu obejít bez přítomnosti nakažených. To, co zavinilo zkázu světa je jednou věcí, vyrovnávání se s pádem klasické civilizace a vliv přeživších na umírající svět je věcí druhou. Menší odklon oproti hrám je tak ve finále k věci, protože neodvádí pozornost od toho stěžejního, co pasáž s kanibaly má primárně představovat. Jen je možná v součtu škoda, že se poměrně obsáhlou zimní sekci tvůrci pokouší vměstnat do jedné epizody a epizoda tak působí krapet zrychleným způsobem (4 a 5. epizoda by při pokusu o vměstnání do jedné epizody působily stejným způsobem). V součtu jde ovšem jen o drobnou vrásku. Znalci her již nyní tuší, kterým směrem se finále vydá a bude jen otázka, zda se tvůrci seriálu dokáží prodat stejnou emocionální sílu jako tvůrci původní hry. Prvních 8 epizod ovšem důvěru dostatečně vyvolává.... (06.03.2023) (menej) (viac)