The Last of Us

Mazin-Druckmann paradox. Nevím, nakolik bych si to užíval coby divák neznalý předlohy, na druhou stranu bych se pozici „tabula rasa“ nebránil. Tak či tak, je to podívaná z alternativního vesmíru, ve kterém nic zásadního nechybí a všechno navíc je jenom ku prospěchu. Při vynechání dlouhých minut plížení a krvavých soubojů, zůstane cca oněch 8 – 9 hodin dějového materiálu (kredity za point posílám sem), který je zužitkován naprosto ukázkově. Minimum clickerů nejde na vrub tvůrcům, ale k dobru Joelově zkušenosti, který putování vede promyšleně, a veškerá setkání s nimi jsou dílem momentů, kdy se promyšlený plán podělá. Drobné výhrady detailněji u jednotlivých dílů, jinak výsostná spokojenost. (21.03.2023)

Furt váhám nad tím, nakolik mi nutnost adaptovat hru, která je spíše interaktivním filmem, přijde opodstatněná, ale i když úvodní díl nenabídne nic, co by mě vysloveně odpálilo, zároveň tomu nejde nic vytknout. Ty drobné spory velkých věcí poletují ve vzduchu celých 80 minut. Že měřítko zhrouceného světa bude ve své šíři stejně důležité, jako intimnost vztahů, kde morálka padla a zůstala animální touha přežít. Pedro diktuje, Bella tou frackovitostí dojde k divákovi určitě taky.  Pokud to v dalších osmi epizodách naplní ducha hry, je mi už vlastně dopředu trochu líto, že si to neužiju z pozice neznalého diváka. Pracovně tomu říkejme třeba Mazin-Druckmann paradox. (20.01.2023)

Čistá práce. Joel s Ellie ve své pouti možná popošli sotva pár metrů, pronesli minimum slov, ale hlavním hrdinou druhé epizody se stal širý, polopustý svět, který ohromuje šířkou a uchvacuje detaily. Jsou za tím nekonečně hodiny lidí od trikových studií, kteří tímto posunuli benchmark diváckého opojení na novou úroveň. Vzhledem k obsáhlosti materiálu je TV formát nutnost, 50“ obrazovky jsou však pro tento vizuální masterpiece málo. À propos, celá pasáž v muzeu je jedna velká žánrová paráda. (24.01.2023)

Chce to velkou tvůrčí odvahu, nasadit ve třetině série spin-off epizodu, která děj nikam moc neposune, krátký úsek z předlohy natáhne na 80 minut, a stihne nasrat fanoušky originálu i nově příchozí. Je to splněný sen každého liberála a přitom to v sobě nemá kapku woke ideologie. Je to jenom neskonale smutný příběh dvou postarších chlápků, kteří si vytvořili vlastní svět rozumu, příčetnosti a lásky v protipólu toho, co se dělo za plotem. Když Ellie čte Billův dopis, je nad slunce jasnější, že v tomhle mykologickém marasmu platí pro každého jednotlivého člověka, že je vlastně „last of us“. (31.01.2023)

Vlastně mě udivuje ten hlad okolo, lačnící po akci a děsu, a mimoděk tak stvrzuje všechny zkazky o toxicitě herní komunity. Seriál se postupně vymaňuje z okovů předlohy, jde si vlastními cestami, jen si prstem na mapě hlídá směr. Pedro s Bellou už se v tom zaparkovali jak starý pickup ve výloze bistra. Očekávání padla, už nejsem divák, ale čistý „cargo“, který tihle dva vzali s sebou. (08.02.2023)

Na emoce to brnká stejně účinně, jako Gustavo na kytaru, což stvrzuje tvůrčí záměr, vézt se na (překvapivě) komorní vlně, která ty divácky vděčné „velké“ momenty přináší spíše nečekaně a na chvíli, protože je třeba před nimi utéct. Což samozřejmě cením na max, ale nepopírám, že kdyby rozběsněný Bloater řádil ještě o chvíli déle, neměl bych námitek. (14.02.2023)

Režijní masterclass, bez ironie. Aneb kterak bosenská režisérka ceněných festivalových dramat vyrukovala s jednou z (prozatím) nejlepších epizod áčkového seriálu. Má to úplně jiný feeling než předchozí díly, kamera jde víc do detailů, plně využívá sněžných scenérií, herci jsou tlumení a strohé dialogy nechávají bublat emoce po pokličkou nerudných obličejů. Když to pak vytryskne (dílna, dětský pokoj), sesype se to na diváka jak lavina. Intenzivní a vyčerpávající zážitek v nejlepším slova smyslu. (21.02.2023)

Spoiler alert: Explicitnost hry v hrané verzi nahradila komornost, a já si toho nemůžu nabažit. Celý díl je jedna velká holčičí paráda, která by krásně fungovala v jakémkoliv gender módu, protože vám najedou vzpomínky na vlastní rande, kdy se ošíváte, odhodláváte, až to nakonec přijde a vy se zatajeným dechem čekáte. A když coby divák dojdete k nevyhnutelnému, je konec. Poprvé mě od tvůrců mrzí, že nešli dál, že tu Elliinu bolest nechávají divákovi dozrát v hlavě, ale nepřenesou ji na něj komplet. Mohla to být nekompromisní minuta uragánu emocí, takhle jenom zoufám na propálenou příležitostí. (28.02.2023)

Davidova komunita by zasloužila jednu komplexnější epizodu navíc, ale i tak vrchovatě naplňují Sartrova slova, že peklo jsou ti druzí. I když je Bohem cordyceps. (10.03.2023)

It wasn’t time that did it. [Asi spoilery.] Je to tam. Joel v ‚raging‘ módu a hlavně památný finální rozhovor, který „udělal“ hru, ve mně opět rozehrál struny emocí jako před lety. Co je vlastně dobro, kde leží vyšší zájem a co (ne)jsme schopni obětovat pro druhé. Rozsoudit to nelze, lze se o tom jenom nekonečně dohadovat. (21.03.2023)