Prvý kontakt

Na tenhle snímek jsem krátký. Vůbec nevím, jak ho pojmout. Je to v podstatě velká žánrová událost, ale pro mě strašně neuspokojivá ve svém celku. Expozice je sice dlouhá, ale nabízí největší napětí, jelikož je ještě celkem žánrově konvenční a funguje tam největší obava z neznáma. Však také základní námět filmu je v rámci žánru vůbec ten nejkonvenčnější, co může být a hodně z toho jsme už mohli vidět v Kontaktu. Pak se to trochu rozjede ve stylu hard sci-fi ála Kmen Andromeda, jen to tedy na hard sci-fi příliš vědecké, exaktní a jasné není. A k tomu je podivné nelineární drama. Výsledek pro mě není úplně koherentní, přestože je pointa zajímavá, ale visí na vodě. Nevíme v podstatě nic a milion věcí zůstává záhadou. Ve výsledku to na mě působí podobně jako snímek Fontána. No dobře, už to nebudu k ničemu přirovnávat! No možná ještě třetí řada seriálu Torchwood. Stop! Jdem dál. Střih během celého filmu je rušivý. Film úporně ukazuje dlouhé sekvence přejíždění auta, letu helikoptérou či zvedání zdviháku, aby pak střihem skočil v příběhu dál, přestože se přeskočily zásadní věci. Tento přístup má sice oporu v pointě, ale ve chvíli, kdy ji ještě divák nezná, to nepůsobí dobře a může to docenit maximálně tak zpětně. Proces poznávání a komunikace s návštěvníky zabírá na filmu největší časový prostor. Postup je však divákovi poměrně zmatečně a povrchně zobrazen, a pro mě je tak neuspokojivý. Film jako celek se snaží vzbudit zejména iracionální "oblouznění" navzdory svému žánru, ve kterém by mělo hrát prim racio. A toto oblouznění na mě paradoxně nefungovalo dobře, protože mi tam právě chybělo více toho racia. A přestože si tu řada z komentujících stěžuje na "dovysvětlovací závěr", z mého pohledu nebylo vysvětleno takřka nic, a celkem mě to po skončení trápilo. Přesto je to relativně unikátní film, který jde za hranu běžného vyprávění a má výborný hudebně/zvukový podklad. Cením si na něm, že ukazuje, byť velmi zjednoduššeně, jak by takový první kontakt skutečně mohl vypadat. Žádné velké akční bitvy vesmírných korábů a ozbrojených jednotek, žádní humanoidi, ale především politická nejistota a mimozemšťané, co jsou nejen zcela odlišní vzhledem, ale i celkovým chápáním světa/vesmíru jako takového. Bohužel i přes snahu o hodnověrné vyprávění pro mě film selhává právě na něm. Nějak jsem tomu prostě neuvěřil, a to proto, protože jsem nedostal dost informací. Je to něco, jako když Mojžíš vstoupil do Rudého moře, a to se rozestoupilo. Některým z nás toto stačí, druzí mají otázky. (11.02.2017)

Ve filosofii jazyka existuje teorie, že řeč ovlivňuje naše přemýšlení a že dva lidé, kteří mluví rozdílnými jazyky, budou také jinak vnímat svět. Právě tato teze se stala základem Arrival, kde díky zapojení mimozemských bytostí přesáhla hranice běžných odlišností mezi dvěma pozemskými národy. První polovina se snahou najít systém, jak neznámé návštěvníky pochopit, mě nesmírně bavila, druhá polovina mě svou předvídatelností a vyústěním, která je buď paradoxem, nebo popírá možnost svobodné vůle, docela zklamala. Za nápad čtyři až pět hvězd, za provedení za mě pouze tři. (04.01.2017)

Jakožto velký znalec Chiangovy působivé předlohy musím s politováním konstatovat, že filmový Arrival zůstal tak trochu ztracen v (heptapodím) překladu. Scénárista Eric Heisserer se snaží příběh obohatit o geopolitickou rovinu, leč svým černobílým viděním světa, v kterém se vyskytuje mírumilovná Amerika a agresivní Rusko/Čína, většinu diváků akorát otráví. Souboji mocností je zde věnováno příliš mnoho prostoru a na adekvátní rozpracování Sapir-Whorfovy hypotézy již tak ve filmu pohříchu nezbylo dostatek místa. Snímek překvapivě doplácí na velmi slabý scénář, kde téměř každý Heissererův pokus o kreativitu končí fiaskem. Arrival jako celek navíc působí chladným, až přímo odtažitým dojmem, takže potenciálně silné scény se vzpomínkami na budoucnost, diváka po emocionální stránce takřka vůbec nezasáhnou. Našla se zde však i světlá místa. Jelikož se podrobně zajímám o kaligrafii, tak mě vyloženě uchvátilo vizuální zpracování heptapodích sémantogramů a jejich tvorbu jsem sledoval se zatajeným dechem, k umocnění čehož dopomohl i mrazivý hudební příspěvek Jóhanna Jóhannssona. Za největší přednost snímku pak považuji jeho samotné poselství, i když Heisserer zde opět neúnavně pokračuje ve významovém překrucování předlohy a s mým závěrem by se možná vůbec neztotožnil: Značně omezený způsob vnímání reality, kterým nahlížíme na svět prostřednictvím časové posloupnosti, nás nutí uvěřit v iluzi svobodné vůle. Když však své vědomí pozvedneme na vyšší úroveň, v které se vše odehrává současně, bude nám naprosto zřejmá předurčenost všech věcí. Tři hvězdy. (18.02.2017)

Nikdy bych nevěřil, že film ze sci-fi žánru může vypovědět o povaze lidí obecně více, než stovky jiných psychologických filmů, které se kdy přehnaly přes plátna kin. Tohle je filmová událost s velkým U za poslední roky, na podobné sci-fi jsem čekal od vynikajícího Zemeckisova Kontaktu z roku 1997. A zároveň je to takový lakmusový papírek o naší populaci, jestli jste idioti (jako ti hošani dvě řady za mnou, kteří celý film jakoby vtipně hláškovali a nevědomky se řechtali vlastní idiocii), nebo citliví lidé, kteří něco takového dokáží docenit. A Amy Adams je božská. (21.11.2016)

Libí se mi jak Villeneuve pracuje s fenoménem jazyka a předvádí ho ve snadno srozumitelných souvislostech. U příbuzného INSTERSTELLAR se přesně tohle né uplně dobře podařilo Nolanovi s pohybem v časoprostoru. Potěšilo by mě, kdyby se Villeuneuve do budoucna vyhýbal příběhům s velkým koncem a vypointovaným příběhem, přeci jen už je to v jeho filmografii potřetí a byla by škoda, kdyby nakonec šel podobnou cestou jako M. Night Shyamalan. (06.12.2016)