Praha očima sochaře

Dvě hvězdy především za obrazový materiál, který Vláčila nezapře, a vlastně možná i za kouzlo nechtěného, protože celý snímek je totálně nesoudržný a české reálie interpretuje způsobem, který je bizarně humorný. Když voiceover vypočítává geniální české skladatele, vypomáhá si obrazovým doprovodem znuděných důchodců na lavičkách, když hovoří o Haškovi (kterej je ve Finsku a Estonsku překvapivě známej), ze Švejka cituje pasáž, která v něm vůbec není (Steklý tuhle pasáž přidal do známého filmu s Hrušínským) apod. O idealizaci socialistického modelu na ruský způsob je škoda mluvit. Nejzajímavější je motiv holubice, přítomný ve Vláčilových starších filmech (Skleněná oblaka, Holubice). (14.08.2014)

Dokument Františka Vláčila byl jednou v 70. letech odvysílán ve finské televizi a pak už nikdy nikde. Byl zapomenut a teprve loni, díky péči filmových historiků, objeven. Paradoxní na tom je, že kdyby objeven nebyl, nic by se nestalo. Mistrovu filmografii totiž zrovna neobohacuje; jde o zcela průměrný dokument stavějící na stereotypech. (Jaký záběr se asi mohl objevit v dokumentu o Čechách jako první? Ano, správně, je to ruka držící půllitr.) Nutno dodat, že velkou část viny mají finští ,,kolegové", kteří už hotový film znovu přestříhali a upravili k obrazu svému. Možná i proto zde najdeme scény, které v kontextu Vláčilova díla působí až bizarně (obdivování nové panelové zástavby apod.). Pokud chcete tento film vidět jako jistou podivuhodnost (režisér Markéty Lazarové točí průvodce Prahou ve finštině), tak prosím, ale samotná výpovědní hodnota díla je mizivá... (14.08.2014)